Vybavení astronautů mnohdy patří mezi skutečné technické zázraky. Třeba takový skafandr. Je jasné, že člověk nemůže letět do kosmu jen tak v kraťasech a v tričku. Zvláště, když jej čeká výstup do volného prostoru, nebo dokonce přistání na jiném tělese.

Skafandr musí člověka ochránit před nepřátelským prostředím kosmu. V prostoru, kterému vládne radiace a schází zde tlak, by bez ochrany nepřežil ani Chuck Norris.

Skafandr však musí nejen chránit, ale i zajišťovat životní funkce, především tím, že dodává kyslík, tekutiny i potraviny.

Samozřejmě, že astronauti nemají na sobě skafandr po celou dobu pobytu ve vesmíru. Tam nahoře nakonec dojde i na zmiňované šortky a trička. Ale skafandr je životní nutností při výstupech do otevřeného prostoru.

Už při startu mají dobyvatelé vesmíru na sobě lehčí verzi tohoto zvláštního druhu obleku. Přetlak v nich udržuje tlak v nohou a v břišní krajině astronauta.

Takový lehký skafandr by ovšem při kosmické procházce nestačil, zde musí vesmírní výzkumníci použít jiný. Rusové v současnosti používají skafandr typu Orlan, Američané zas typ EMU. Obě verze vycházejí z konstrukce měsíčních skafandrů.

EMU se skládá ze 14 vrstev, z čehož 5 vrstev pohliníkované tkaniny mylar slouží k ochraně proti mikrometeoritům a radiaci. Astronaut v něm může bez přestávky pracovat 9 hodin.

Skafandry jsou samozřejmě vybavené klimatizací, ono pracovat při teplotě kolem –150 °C není asi nic moc příjemného.

Jsou vybaveny i řadou zvláštních doplňků, třeba spodním oblečením regulujícím teplotu, sběračem moči, aparaturou pro přísun pitné vody, spojovací technikou, systémem k udržení životních funkcí či soupravou biologické a lékařské kontroly.

Astronauti do nich navlečení dýchají čistý kyslík, proto elektrické obvody uvnitř těchto speciálních kombinéz pracují pod velmi slabým napětím. Skafandry mohou se vším vybavením vážit až 125 kilogramů.

Astronauti, kteří přistáli na měsíčním povrchu, měli na sobě oblek modelu A7L o 25 vrstvách. Astronautovo tělo v konkrétních partiích obepínalo zařízení na sběr moči. Myslelo se i na velkou potřebu, vždyť astronauti trávili na Měsíci spoustu hodin. Pro takový případ ve skafandru nescházela speciální plena.

Další vrstvou oděvu bylo speciální dlouhé spodní prádlo z jemného nylonu. To v sobě mělo zabudováno tenké trubičky z polyvinylchloridu o průměru 3 milimetry a celkové délce 100 metrů. Jimi proudila voda, která ochlazovala astronautův organismus.

Následovaly kalhoty a svrchní část, což vlastně byly plynové měchýře. Nad nimi pak byly další izolační části z nejrůznějších materiálů; teflonu, nylonu, skelných vláken či kaptonu (speciální látky užívané jako tepelný izolátor).

Na hlavě měli Armstrong a spol. látkovou kuklu a přilbu s čirým a zlatým hledím chránícím před paprsky Slunce. Uvnitř přilby pak byl mikrofon, sluchátka a samozřejmě občerstvení.

Trubička přiváděla k astronautovým ústům ze zásobního vaku pití, ale také ovoce, obiloviny a ořechy zabalené v jedlém rýžovém papíru.

Z počátku nebylo jednoduché se v měsíčním skafandru pohybovat. V ruském modelu Krečet, který se na Měsíc nikdy nedostal, se kosmonaut nemohl skoro ohnout.

Ani americký model na tom nebyl zpočátku, co se týče ohebnosti, nejlépe, ale astronauti posádky Apolla 15 už mohli dokonce do měsíčního prachu pokleknout.

Štěstí projít se po Měsíci mělo zatím jen 12 lidí. Velkolepou scenérii a zážitek do konce života však může zkazit i tak banální záležitost jako je svrbění. Astronaut sbírající měsíční horninu či hrající lunární golf se jen tak jednoduše podrbat nemohl.

Technologové však mysleli i na tento problém, skafandr byl vybaven speciálními „drbátky“ na místech, kde to bylo nejvíce potřeba.

Nové vesmírné výzvy si však žádají nové postupy i technologie. NASA už od roku 2007 vyvíjí nové modely skafandrů. Ty mají charakterizovat tři slova: ohebný, lehký a menší.

Pracovníci Johnsonova vesmírného centra americké NASA chtějí jejich váhu snížit až o polovinu. K výrobě plánují použít nejmodernější, lehké kompozitní materiály a menší elektroniku, která má omezit velikost kyslíkového batohu na zádech astronautů.

NASA však stále spoléhá na vylepšený typ EMU. Původně byl tento typ určen pro posádky raketoplánů, měl tak být například servisován na Zemi po každém výstupu do volného vesmíru, ale postupně se ho podařilo přizpůsobit pro provoz na ISS. V budoucnosti by jej měl nahradit typ xEMU nebo Z-Suit.