Plešatící, vrásčitá, děsivá – mimina na gotických obrazech vypadají všelijak, jen ne dětsky. Zatímco vědoucím pohledem ošklivého starce shlížejí na otřeseného návštěvníka galerie, s rukou v matčině dekoltu se sápou po mléku. Na mysl se dere otázka: Proboha, proč?

Že by středověcí umělci byli opravdu tak bezradní ve zpodobňování dětí? Chyba lávky. Renesance sice od konce 13. do 17. století obohatí umění o rozměr lidské anatomie a perspektivy, mimina v gotice jsou ale ošklivá zcela záměrně. Doboví umělci je zkrátka chtějí mít jako miniaturní verzi dospělých.

Důchodce v nás

Děsivá mimina ve středověku zdobí hlavně stěny kostelů a domy kardinálů. V Bibli přitom není populárnějšího kojence než Ježíška, hovícího si v náručí Marie.

Podle středověkého výkladu Bible se ale Ježíš nerodí jako ordinérní růžolící dítě, které v pubertě bojuje s uhry a přeskakujícím hlasem, aby se vyvinul ve zralého, dospělého jedince.

Je totiž jako „dokonale zformovaný a neměnný“ syn Boží zhmotněn už v Mariině děloze. Jeho podoba na obrazech je hluboce ovlivněna tzv. homunkulem, latinsky „človíčkem“.

Filozofové později věří, že tento miniaturní dospělák je schoulený v mužské spermii a čeká jen na to, až se v ženském těle zahnízdí a povyroste.

Obsah nad formou

Po čase se tento dospěle vypadající svatý kojenec stává jediným způsobem, jak si umělci myslí, že by děti na obrazech měly vypadat. Nadcházející renesance má ale vše změnit.

Jak města bohatnou a vliv střední třídy ve Florencii roste, stávají se i jejich domy oázou sebeprezentace s dveřmi otevřenými umění. Vedle portrétů biblických postav a šlechty najednou malíři pracují i na obrazech bohatých měšťanů a jejich rodin.

A nikdo už nechce, aby mu po stěnách viseli podivní homunkulové. Návrat k antickému umění pak odsune stranou i středověkou abstrakci.

Sláva roztomilosti

„V renesanci se objeví nový zájem o pozorování přírody a zobrazování věcí tak, jak jsou skutečně viděny,“ říká americký profesor historie umění Matthew Averett.

Děti přestávají být miniaturními dospělými (i když dětství se vším, co k tomu patří, se naplno ustanovuje až v 19. století). Stávají se unikátními, nevinnými stvořeními.

Baculatí cherubíni a roztomilejší Ježíšek shlížející z renesančních obrazů najednou už nepůsobí nepatřičně. A tak to zůstane. Dodnes chceme na obrazech vidět děti roztomilé, které máme nutkání štípnout do tváře, a nebát se, že jim u toho vypadne zubní protéza.