Umíte si představit, že byste se dobrovolně vyměnili s vězněm koncentračního tábora v Osvětimi, a riskovali tak život jen proto, abyste se na vlastní oči přesvědčili, jak to tam chodí? Denis Avey z proslulé jednotky Pouštní krysy to udělal.

A dokonce dvakrát!

Zatímco všichni vězni osvětimského tábora během 2. světové války snili o tom, jak jednou vyjdou ven, mimo dráty, britský válečný zajatec Denis Avey se snažil proniknout dovnitř. A podařilo se mu to hned dvakrát!

Bylo mu něco málo přes dvacet, když vymyslel plán tak troufalý, že desítky let poté nad jeho šíleností sám kroutil hlavou. Ale tehdy ho poháněla mladická zvědavost – chtěl vědět, co se tam děje a kam každý večer mizí židovští vězni, které potkával při práci.

Do války jako dobrovolník

Sotva začala válka, přihlásil se Avey do armády jako dobrovolník. Proč? Podle jeho vlastních slov to bylo hlavně z touhy po dobrodružství. A že toho se mu v následujících letech dostalo skutečně měrou vrchovatou!

Záhy byl přidělen k jedné z elitních britských jednotek, totiž 7. obrněné divizi. Toto označení něco napoví asi jen málokomu. Když se ale řekne Pouštní krysy, je to už jiná. Šlo o útvar, jenž proslul při tažení proti Afrikakorpsu v severní Africe.

Pouštní krysa zajata!

A právě tam to začalo! Avey byl při jednom z útoků poblíž Tobruku zajat a postupně pak prošel zajateckými tábory v Řecku, Itálii nebo Německu (zde pracoval v uhelných dolech). Po jednom nezdařeném pokusu o útěk byl ale přemístěn do severního Polska a na podzim 1943 skončil v táboře pro spojenecké zajatce poblíž Osvětimi.

Příjezd do Osvětimi

„První, co jsem viděl, byly obrovské stavby s komíny a úzkorozchodná železnice. Nad tím vším visely přehradné balony, které byly upoutané k zemi na ocelových drátech. A na tomhle prostoru se pohybovaly tisíce stínů oblečených v modře pruhovaných blůzách a kalhotách, vyhlížejících jako pyžamo.

My, spojenečtí zajatci, kteří jsme s nimi pracovali na stavbách, jsme jim říkali pruháči,“ vzpomínal později Denis Avey.

Arbeit macht frei

Nad plynovými komorami přitom žádné protiletecké balony nebyly. Ovšem nezapomínejme, že Osvětim byl obrovský komplex, který sestával z několika táborů. Původnímu táboru, který vznikl z polských jezdeckých kasáren, se říkalo Osvětim I (to byl ten s nápisem „Arbeit macht frei“ nad branou a budovami z červených cihel).

Když pak nacisté začali s vyhlazováním Židů, postavili kvůli tomu tábor Osvětim II neboli Březinku (Birkenau).

Odsouzeni k smrti prací

Kolem navíc rozmístili na 40 poboček, z nichž největší byl tábor Monowitz (Osvětim III). Říkalo se mu také Buna. Tamní továrna, kde se vyráběla syntetická guma pro armádu a plyn cyklon B pro plynové komory, spadala pod chemický koncern IG Farben.

A právě tam Avey a ostatní zajatci pracovali. A s nimi i Židé, respektive ti nejsilnější z nich, kteří byli při selekcích vybráni k tomu, že budou „vyhlazeni prací“. Ti pak celý den dřeli na stavbě a na noc se vraceli do svých baráků v Osvětimi III.

Podivná vůně

A právě tam se Avey rozhodl podívat taky. Problém ovšem byl v tom, že se Židy v podstatě nemohl mluvit. Když se totiž o to někdo pokusil, dozorci ho zmlátili. Někdy až tak, že už nevstal. Běžně se také stávalo, že na konci směny vězni zpátky do lágru odnášeli několik mrtvých.

Spojenečtí zajatci, kterých v té době v táboře označeném E715 bylo mezi 600 a 1000, zpočátku vůbec netušili, že se poblíž nachází vyhlazovací tábor. Jak ale Avey s odstupem vylíčil, když začal vát západní vítr, přinášel s sebou podivnou nasládlou vůni.

Hrozivé spekulace

Bylo jasné, že vychází z komínů vzdálených několik kilometrů od továrny. Nikoho ale nenapadlo, že ony komíny patří krematoriím. Když se ale Avey jednou potají jednoho židovského vězně zeptal, co se stalo s těmi, kteří nepřišli do práce, dostal odpověď: „Vyletěli komínem…“ A tak zajatci postupně začali tušit, co se v Březince děje, že tam vlastně vězně ve velkém zplynovávají.

Nabídka, která se neodmítá

Protože ale pořád šlo jen o samé fámy a spekulace, Denis Avey na jaře roku 1944 vypracoval plán, který mu měl umožnit podívat se, jak to v táboře chodí. Chtěl to zkrátka vidět na vlastní oči. Na stavbě se proto seznámil s holandským vězněm jménem Hans a předložil mu návrh, že si své role vymění.

To Holanďan nemohl odmítnout. Vždyť v zajateckém táboře byla mnohem lepší strava, a navíc mu byla přislíbena spousta cigaret, které Denis pravidelně dostával prostřednictvím Červeného kříže a které v Osvětimi sloužily jako platidlo.

Z Brita rázem Žid

Avey celý týden sledoval, jak vězni chodí, jak rezignované mají držení těla a jak se chovají. Když se pak cítil být připraven, jednoho rána si ostříhal vlasy dohola. Na konci směny si pak zamazal obličej hlínou (aby vypadal hubenější) a v nestřeženém okamžiku si v blízké boudě s Hansem vyměnil britskou uniformu a boty za jeho páchnoucí pruhovaný oděv a dřeváky.

Následně se zařadil mezi Židy odcházející na noc do Osvětimi.

Drsná realita koncentráku

Po letech Avey prohlásil, že tehdy vůbec neměl strach a že se cítil, jako by byl na další průzkumné hlídce v libyjské poušti. Skupina přitom nesla nové mrtvé, a když prošla bránou do tábora, minula šibenici, na které viselo tělo.

Po přepočítání na apelplacu Avey věděl, kam přibližně jít (díky ochotě Hansových spolubydlících). Na prahu baráku ale zůstal ohromeně stát a zíral na třípatrové palandy pro asi 150 vězňů. Později uvedl: „Páchlo to tam po výkalech, potu, nemocech a hnilobě.“

Smrt v plynu? Je to tak!

Když se pak vyšplhal na palandu, na níž se musel tísnit s dalšími dvěma muži, lehl si tak, aby mu nebylo vidět do obličeje a nikdo se nemohl začít zajímat, co je zač. K večeři byla polévka ze shnilého zelí.

Avey se rozhodl raději zůstat o hladu a misku použil coby polštář pod hlavu. Jeho sousedy na pryčně byli polský a německý Žid. Byli vyčerpaní, ale přesto mu před usnutím svěřili, že příliš slabí vězni bývají nastrkáni na náklaďák a odvezeni do plynu.

Akce byla úspěšná

Ráno Denise vzbudilo řvaní kápů. Kdo byl pomalý, dostal obuškem. K snídani byl černý chléb a po tradičním apelu se zástup vězňů vydal k továrně. Tam se Denis s Hansem zase vyměnili. Avey přitom velmi riskoval – kdyby se Hans rozhodl z britského tábora se nevrátit, nemohl by ho k tomu nijak donutit.

Jenže Hans slovo dodržel a jen se smutkem v očích pochválil jídlo, které ho postavilo na nohy.

Druhý pokus

Avey byl otřesen. On se totiž jako britský zajatec měl relativně dobře. V táboře mohli hrát fotbal, měli vodovod i ústřední topení. Jejich jídlo ušlo, chodily jim dokonce balíčky z ciziny a nikdo je nebil, natož aby jim bezprostředně hrozila smrt.

Zkrátka s poměry, v nichž přežívali a umírali židovští vězni v Osvětimi, se to nedalo srovnávat. I proto se pak Avey rozhodl, že se do Osvětimi vydá ještě jednou. Chtěl totiž zjistit jména dozorců a kápů, aby je po válce mohl usvědčit před soudem.

Nic konkrétního se mu ovšem zjistit nepodařilo.

Na pochodu smrti

V lednu 1945 nastoupil Avey s ostatními zajatci z tábora na ústup před sovětskou armádou, totiž na pochod smrti. Stačil před tím ještě zachránit život jinému židovskému vězni, Ernstu Lobethalovi. (Tajně mu předal balíček cigaret od sestry.

Ten si pak za něj nechal u bot udělat lepší podrážky a díky tomu pochod smrti přežil.) Zajatci z tábora E715 pak šli ve stopách židovských vězňů. Denis přitom mezi studenými těly v pruhovaných hadrech, která ležela podél cesty, neustále s obavami hledal to Hansovo či Ernstovo.

Když se zajatci dostali až do Bavorska, podařilo se Denisovi uprchnout a dostat se k Američanům. Ti ho následně posadili do letadla a poslali do rodné Anglie.

Neuvěřitelné setkání

Denis Avey po skončení války dlouho trpěl posttraumatickou stresovou poruchou (v té době ještě nebyla oficiálně uznávána jako nemoc). Strávil také dva roky v nemocnici (trpěl tuberkulózou a také mu jeden z esesáků v táboře dal pažbou pušky takovou ránu do pravého oka, že na něj oslepl).

Denis si dlouho myslel, že Ernst pochod smrti nevydržel. Až po mnoha desítkách let se setkal s jeho sestrou Suzanne, která mu prozradila, že Ernst se konce války dočkal a že se poté odstěhoval do Ameriky, kde skonal v požehnaném věku.

O osudu Hanse ale není známo nic. Pravděpodobně během pochodu smrti zemřel.

Konec dlouhého mlčení

Navzdory původním plánům Avey o svých válečných zážitcích desítky let mlčel. Neřekl nic ani jedné ze svých dvou manželek. Po válce dostudoval, postavil továrnu a úspěšně podnikal. Až v roce 2003 se přihlásil o slovo v diskusi BBC o penzích válečných veteránů.

Když televizi načrtl svůj příběh, byl s ním natočen dlouhý pořad. Avey zemřel 16. července 2015, ve věku 96 let. O jeho životě vyšla kniha Muž, který pronikl do Osvětimi.