Nářek se rozléhá císařským palácem v Římě roku 4 n. l. Právě sem až z Arménie dorazila zpráva, že při tamních bojích byl smrtelně zraněn císařův vnuk a dědic Gaius Caesar. O dva roky dříve Augustus ztratil jiného vnuka, Lucia Caesara.
Před mocným vladařem vyvstává ožehavá otázka – kdo po jeho smrti usedne na trůn?
„Zapřísahám bohy, aby tě nám zachovali a dopřáli ti nyní i navždycky zdraví, nemají-li v nelásce národ římský,“ píše císař Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.) svému nevlastnímu synu Tiberiovi (42 př. n. l.–37 n.
l.), kterého vyženil s třetí chotí Livií Drusillou (58 př. n. l.–29 n. l.). Vznešenou krasavicí byl kdysi Augustus tak uhranutý, že ji donutil k rozvodu s jejím předchozím manželem a pojal ji za svou, i když pod srdcem nosila dítě jiného muže.
O tom, že by byl císař stejně nadšen ze svého nevlastního syna Tiberia, ovšem nemůže být ani řeč. I když to tak z uvedené korespondence nevypadá, Augustus dlouho váhá, zda ho má skutečně jmenovat svým následníkem. Tiberius je tak trochu podivín.
Klade si proto podmínku – pokud se chce Tiberius stát jednou císařem, musí adoptovat svého synovce Germanika (15 př. n. l.–19 n. l.). Právě do něho totiž Augustus potají vkládá mnohem větší naděje než do Tiberia…
Miláček věčného města
Germanicus je synem Tiberiova mladšího bratra Drusa (38 př. n. l.–9 n. l.). Jeho čekala Livia Drusilla, když se vdávala za Augusta, a jeho si císař z obou nevlastních synů oblíbil více.
Drusus vyniká jako vojevůdce a úspěchy sklízí hlavně v Germánii. Vyslouží si za to čestný titul Germanicus, který později přejde na jeho nejstaršího potomka. Ten se rozhodne jít v otcových šlépějích.
„Výjimečný voják a rozený vůdce,“ oslavuje mladého Germanika římský historik Tacitus (55–115/124 n. l.). S každým dalším triumfem si válečník získává srdce prostých legionářů, obyvatel Říma i Augusta.
Legie se bouří
„Budiž mým dědicem ze dvou třetin Tiberius Caesar,“ těmito slovy přesto začíná císařova závěť, když ji krátce po Augustově skonu v srpnu 14 n. l. předčítají v senátu. Zbylou třetinu moci přenechává zesnulý panovník své choti Livii Drusille.
Tiberius se však zdráhá chopit vlády a přidělává senátorům těžkou hlavu. „Ať se toho ujme, anebo ať toho nechá,“ nevydrží to už jeden z nich. Zprávy o pokřiveném charakteru nového císaře se dostávají i k legiím za Alpami. Fungují jako roznětka.
Germanicus musí tlumit rebelii. Legionářům bez porady s Tiberiem naslibuje kdeco. Za to se mu dostává bouřlivých ovací. Nadšení legionáři odmítají Tiberia uznat císařem. Za vládce chtějí Germanika. Armáda tedy stojí za ním. Stačí s ní vyrazit k Římu… Vojevůdce však zachová císaři loajalitu.
Příliš tajemná smrt
Tiberius už mu napříště nedůvěřuje. Žárlí na synovcovu popularitu. V roce 17 n. l. císař povolává Germanika zpět do Věčného města, aby ho odloučil od jeho věrných legií. Tentokrát ho vyšle na východ.
„Jak jen si to mohl dovolit?!“ soptí Tiberius, když se dozvídá, že vojevůdce navštívil Alexandrii. Cestu do Egypta synovci výslovně zakázal. Co víc, zdá se, že během tamního velkolepého uvítání se Germanicus těšil některým poctám, které jsou výsadou císařů.
Tiberiova paranoia dosahuje vrcholu, když vtom Germanicus náhle umírá. V pouhých 34 letech! „Byl otráven. Na příkaz Tiberia!“ nese se vzápětí Římem.
Od prostých lidí si vojevůdce kvůli svým úspěchům i předčasné smrti, zahalené tajemstvím, vysluhuje přezdívku „římský Alexandr Veliký“. Obliba císaře klesá k bodu mrazu. „Vrať nám Germanika!“ ozývá se ještě dlouhou dobu Římem po nocích.
