Dne 12.května roku 1945 se prezident Edvard Beneš vrací z exilu do vlasti. Cestuje ze Sovětského svazu a rozhodne se jet do Prahy autem. První zastávkou na osvobozené české půdě se stává Brno. Nakonec se zde neplánovaně zdrží mnohem déle, než chtěl.
Edvard Beneš (1884–1948) vyráží v 7.00 hodin autem z Bratislavy. Jeho cílem se stává Brno.
Plán přijet sem v deset hodin dopoledne ale brzy bere za své, protože „na cestě byl zastavován lidem měst i vesnic, kudy autem projížděl, takže do Brna se dostal až odpoledne,“ líčí průběh cesty brněnský politik Josef Podsedník (1903–1990).
„Ve všech obcích a městech stály špalíry obyvatelstva zčásti též krojovaného, které pana prezidenta srdečně pozdravovaly.
Všude byly slavobrány s nápisy „Věrni zůstaneme“, „Pravda vítězí“, „Ať žije pan president“, „Vítáme svého prezidenta Osvoboditele,“ píší o den později brněnské noviny Rovnost. Zvláště srdečně ho někdy kolem jedenácté vítají na moravských hranicích v Lanžhotě.
Před válkou hraje tenis
Jakmile přijede asi kolem dvanácté do Hodonína, krátce se zastaví na radnici a u rodného domku svého předchůdce T. G. Masaryka (1850–1937). Je pohnutý. Ačkoli ho všichni považují spíš za úřední stroj, než za člověka, dokáže projevit city.
Kolem sebe si ale pro jistotu vytvořil obranný krunýř, za který je těžké se dostat. Přesto si umí užívat života. Například rád sportuje. Před válkou si i jako zaneprázdněný ministr zahraničí najde několik hodin týdně na tenis.
Teď už mu ale zdravotní stav sport nedovoluje, a tak alespoň relaxuje zahradničením. Na cestě do Brna přerušované mnoha zastávkami ve vesnicích a nadšenými pozdravy lidí ale myslí hlavně na práci. Jízda dlouhá 150 kilometrů mu nakonec trvá asi osm hodin.
Předznamenává odsun
Na brněnských ulicích a náměstích už od jedenácté hodiny, na kterou bylo uvítání původně naplánované, netrpělivě podupávají lidé. Jsou tu davy dělníků s prapory, chlapci a děvčata v krojích, muži v sokolských košilích. Lidé se tísní i v oknech a vikýřích domů.
Vzduchem se třepou spousty rukou s praporky v československých barvách. Prezidentská kolona míří za zvuků fanfár z Libuše na brněnské Dominikánské náměstí.
Ve svém projevu na brněnské radnici po 17. hodině vzpomíná prezident na nacistické hrůzy a připomíná, že Němci musí být přísně potrestáni. Zmiňuje německé občany, kteří se na území předválečného Československa v roce 1938 přidali k nacistům.
Proto podle něj už Němcům není možné důvěřovat a „německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat“. Tím předznamenává odsun sudetských Němců. Dále mluví o státoprávním uspořádání a děkuje spojeneckým armádám za osvobození. Následuje potlesk.
Suchar se raduje
Před radnicí zní nadšené skandování vyvolávající prezidenta. Beneš se svou ženou Hanou (1885–1974) vyjde na radniční balkon.
Brněnské uvítání je jedním z mála momentů, kdy Beneš, považovaný pracovitého suchara, který se neumí radovat, projeví elán do života: „Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními“. Jeho slova způsobí ovace.
Zazní československá hymna a lidé si ji zpívají společně s prezidentem. Prezident se s manželkou Hanou, elegantní dámou, která je mu celý život oporou, zapíše do pamětní knihy města Brna a pak kolem 19.00 hodiny zamíří autem do vládní vily v Hroznové ulici.
Podle slov manželky se tu cítí spokojeně a jako doma. Beneš, kterého jeho okolí popisuje jako workoholika, tu „v klidu odpočíval až do svého odjezdu do Prahy,“ jak zmiňuje Podsedník.
Do hlavního města hlava státu odcestuje až 16. května 1945, protože se spolupracovníci bojí o jeho bezpečnost.
