„Dneska nemůžeš jít ven. Půjde tvůj bratr, tys byl už včera,“ říká jednoho zimního rána matka Sousedíková svému malému synovi Josefovi. Ten by se sice rád kouloval ve sněhu s kamarády, ale chápe, že nemůže.

Ve vsetínské domácnosti Sousedíkových mají na šest malých hladových krků jenom jedny boty, a tak v tuhé zimě může jít ven vždy jenom jedno dítě.

Rodinná chudoba zabrání Josefovi Sousedíkovi (1894–1944) získat vyšší vzdělání, ale on si z toho nic nedělá. Vyučí se zámečníkem a elektromontérem a všichni obdivují jeho šikovnost.

Zamiluje se do slečny jménem Zdeňka Loudinová a má velké štěstí. Jeho láska totiž na rozdíl od něj pochází z velice bohaté rodiny. Ovšem i když se po sňatku se manželé stávají majiteli prosperující pily, Josefovi o peníze rozhodně nejde.

Vzal by si svoji vyvolenou, i kdyby byla chudá jako kostelní myš. Vyženěný majetek také dokáže zhodnotit. K přeměně ruční pily na velký elektrotechnický závod mu stačí krátká doba. Pochopí, že elektrotechnika je mnohem výdělečnějším podnikem než řezání dřeva.

Nejdříve se pouští do oprav různých zařízení, ale brzy pochopí, že má navíc. Uvádí na trh své vlastní patenty. První elektromotor dostane jméno Zdeňka podle milované choti. Zaměstnává přes 300 lidí.

Vlak trhá rekordy

I jako šéf velké firmy stále tráví hodně času v konstruktérské kanceláři. Sestrojí první hybridní automobil na světě. O jeho vynález ale bohužel nikdo nemá zájem a tak s ním alespoň jezdí každý den do práce.

 Jeho neslavnější dílo se ale zrodí v roce 1936. Sousedíkova továrna vyrábí díly pro rychlovlak s názvem Slovenská strela. Sám Josef do něj sestavuje motor.

Pouze jeho zásluhou dokáže vlak montovaný roku 1936 v kopřivnické Tatře jet rychlostí až 150 km za hodinu. Díky výkonnému motoru zvládne souprava vzdálenost Praha-Bratislava za 4 hodiny a 18 (někde se uvádí i 20 nebo 21) minut.

K sériové výrobě vlakových souprav ale už nedojde, protože vývoj později přeruší 2. světová válka. Ještě v roce 1995 trvá jízda vlakem Intercity z Prahy do Bratislavy 4 hodiny a 48 minut.

Dobu jízdy se povede překonat teprve Pendolinem na nově zrekonstruovaném železničním koridoru, kdy cesta trvá už jenom 3 hodiny a 45 minut.

Záchrana pro krachující továrnu

„Valašský Edison,“ jak se Sousedíkovi přezdívá, je proto na roztrhání. Úřady zaregistrují celkem 43 z jeho 59 patentů. Odmítne ale spolupráci s Tomášem Baťou (1876–1932), protože stroje na výrobu bot ho nelákají.

V podnikání se mu ale bohužel přestává dařit. Dolehne na něj hospodářská krize ve 30. letech 20. století. Ocitá se na pokraji krachu.

Má ale štěstí v neštěstí, protože jeho bankrotující továrnu koupí rakouský podnikatel František Ringhoffer (1874–1940).

Baronova přímluva nepomůže

Nový majitel naštěstí chápe, že jeho úspěch závisí na šikovných lidech a nabídne Josefovi místo ředitele. Šikovný konstruktér souhlasí, jenže přichází 2. světová válka. Nacistům je Sousedík trnem v oku.

Jako přesvědčený demokrat angažovaný v politice (v letech  1927–1938 působí jako starosta Vsetína) s nimi odmítá spolupracovat a zapojuje se do odboje.

Gestapo si pro něj proto přijde už v prosinci 1939. Tentokrát a ještě podruhé v roce 1940 se za něj přimluví baron Ringhofer. Ovšem při třetím zatčení svého ředitele už je jeho ochránce bohužel mrtvý. Když Němci přijdou 15. prosince 1944, hned po výslechu Sousedíka zastřelí.