Nejen v Alence v říši divů jsou kloboučníci považováni za blázny. Při práci používají rtuť, která může za jejich potřeštěné chování. Rtuť se v různých formách polyká, inhaluje a vtírá do kůže celá staletí. I dnes ji stále většina z nás nosí zaplombovanou v zubu.

I na prvního čínského císaře jménem Čchin Š’-chuang-ti (259–210 př. n. l.) působí tekutý stříbřitý kov neodolatelně vábivě. Zhypnotizuje ho do té míry, že se nechává pohřbít do monstrózní hrobky (hory), kde řekami a vodopády protéká rtuť.

Je to milé gesto vzhledem k tomu, že na otravu rtutí předčasně zemře, jelikož ji považuje za elixír nesmrtelnosti. Přesto ani na císařský vkus není tento pohřební akt přemrštěný, v hrobce ho totiž chrání dalších 8000 hliněných vojáků terakotové armády.

Údajná moře rtuti v hrobce jsou sice jen pověstí, celý obří komplex je ovšem prostoupen neobyčejně vysokou, záhadnou koncentrací rtuti.

Na vředy i na bolest

Když se syfilis začne koncem 15. století roztahovat po Evropě, je třeba do boje povolat těžký kalibr. Pokud totiž nemoc zaklepe na dveře, je samotná smrt vysvobozením – předchází jí znetvoření a šílenství.

„Noc s Venuší, zbytek života se rtutí,“ se neříká pro nic za nic – z prvku se stává nejpoužívanější lék na chorobu nevěstinců. Za noc vášně s ženou, která přitom vůbec nemusí být krásná jako Venuše, se platí dvojí daň – vedle syfilidy to často je také otrava.

Jedovatého léku není ušetřen téměř nikdo. Minerál kalomel s vysokým obsahem rtuti ještě na začátku 20. století rodiče vtírají do bolavých dásní svých dětí, kterým rostou první zuby.

„Posílí dítě a uleví od střevních potíží dítěte každého věku,“ chvástá se dobová reklama a přidává v té době lákavou vizi: „Udělá dítě tlusté jako prase.“

Lincolnovo otrávené dvojče

Kalomel, bílý pudr bez zápachu, si ordinuje Napoleon Bonaparte (1769–1821) i Edgar Allan Poe (1809–1849). Rtutí se léčí také Abraham Lincoln (1809–1865). Jeho pomocník si v 50. letech poznamená:

„Jako dycky měl bolehlav – užil Modré pilulky.“ Ještě než usedne do Bílého domu, užívá Lincoln rtuťové tablety na bolesti hlavy a zácpu. Je jisté, že ohledně zácpy se mu jistě ulevilo – funguje totiž jako silné projímadlo.

Vedlejší účinky medikamentu z Lincolna ale učiní rozdvojenou osobnost. Začne trpět depresemi a návaly hněvu. Nespí, třese se, má problémy s chůzí. Tedy přesně ty příznaky, jako by byl otráven rtutí.

„Jsem teď nejzoufalejší člověk na světě,“ píše Lincoln, „jak se mi zdá, musím buď zemřít, nebo se uzdravit. Zůstat tak, jak jsem, je nemožné.“