Pro svou krutovládu je král Erik, řečený Krvavá sekyra, zbaven norského trůnu a musí potupně prchnout ze země. O moc lépe si ale nevede ani na Orknejích u skotských břehů ani v anglickém Yorku, kterému údajně také vládne.

Jeho bouřlivý osud se nakonec uzavírá rukou vraha. Jeho manželka se postará, aby se z něj prostřednictvím mýtu posmrtně stal velký hrdina.

„Je to čarodějka,“ šušká se o Erikově manželce Gunnhildě (asi 910–asi 980) po celé Skandinávii. Vystrašení lidé jí dokonce přičítají na vrub nečekanou smrt jednoho z Erikových bratrů a konkurentů v boji o trůn.

O jejím původu se dodnes vedou spory, ale nejspíš to byla dcera dánského krále. Není vyloučeno, že se nechala pokřtít, když s manželem pobývala v Yorku (ve skandinávském povědomí Jórvíku).

Jakmile však dojde na posmrtnou oslavu jejího chotě, obrací se k tradičním severským bohům…

Ódin myje korbele

„Jak divný měl jsem sen? Vstal jsem za úsvitu, bych připravil Valhalu na příchod pobité armády.

Přerušil spánek svých velkých bojovníků, přikázal valkýrám nechť procitnou, porovnal lavice, vymyl pivní korbele, přinesl víno pro prince, který měl přijít.“ Tato slova vkládá dávný skald, dvorský básník ze severu, do úst samotnému Ódinovi, nejvyššímu ze všech skandinávských bohů.

Zatímco „obyčejní“ mrtví podle severské mytologie končí v Helu, jakémsi podsvětí, mužům, kteří padnou v boji, náleží právo vstoupit do Valhaly, Ódinova paláce.

„Neboť v mnoha krajích zrudl jeho meč, když čepel sázela krvavé rány,“ vysvětluje v pohřebním žalozpěvu ostatním bohům Ódin své rozhodnutí přijmout Erika ve svých síních.

Je to trochu paradox, když uvážíme, že Erik (asi 885–954) si svůj přídomek Krvavá sekyra vysloužil spíše kvůli hrůzám, které kolem sebe šířil, než hrdinskými boji.

V kotli vaří kance

S vidinou Valhaly se neohroženě ženou do boje všichni vikinští válečníci. Doufají, že je polobohyně valkýry – v překladu „ty, které vybírají, kdo zemře“ – odvedou k Ódinovi.

„Pět set dveří a desetkrát čtyři vím, že Valhala má,“ líčí všeznalý islandský historik a básník Snorri Sturluson (1179–1241). Na mrtvé bojovníky ve Valhale čeká zajímavá hostina.

Bůh Ódin má vlastního kuchaře Andhrímnira, který ve svém obřím kotli pro padlé Vikingy vaří dušené kančí maso (kanec je v severské mytologii spojován s kultem plodnosti i živlem Země).

Ódin popíjí pouze víno, maso přenechává svým dvěma vlkům. Padlé válečníky ovšem štědře hostí medovinou – a ne jen tak ledajakou. Nápoj, který se ve Valhale podává, vytéká z kozích struků a je ho tolik, že denně naplní celý sud. Medovina zřejmě Vikingy neomámí.

Ani nesmí. Nejvyšší bůh je ve svém sídle totiž shromažďuje pro ragnarök, konec světa. Ten v jejich představách totiž vyvrcholí velkou bitvou, v níž se každý udatný válečník bude hodit…

Thór je lidštější

V severském pantheonu je nejvyšší bůh Ódin dobře k rozeznání od ostatních, protože má pouze jedno oko. O druhé přišel, když ho podle mýtu vyměnil za nápoj ze studny moudrosti a důvtipu. Kromě chytrosti nejsou ale všechny jeho vlastnosti zrovna ideální.

Jeho „jméno vzniklo z podstatného jména znamenajícího v různých germánských jazycích nepříčetnost, zuřivost, běsnění, posedlost,“ připomíná současná historička a archeoložka Jitka Vlčková.

Není divu, že se prostí vikinští bojovníci obracejí se svými prosbami více než k Ódinovi spíše k jeho božskému synu Thórovi. Ten je ve své podstatě mnohem „lidštější“.