„Věnováno všem, jimž život nestačil, aby o tom vyprávěli.

A nechť mi odpustí, že jsem všechno neviděl, na všechno si nevzpomněl a všechno nevytušil,“ uvedl Alexander Solženicyn v předmluvě ke svému dílu, které psal v letech 1958-1968. Ono dílo neslo všeříkající název: Souostroví Gulag.

V knize odhalil do té doby prakticky neznámé hrůzy koncentračních a pracovních táborů v komunistickém Sovětském svazu, a definitivně tak i pro některé západní intelektuály demaskoval pravou podstatu moskevského režimu.

Spisovatel, který po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil, že „je ostudné být Sovětem“ a proslavil se dílem odhalujícím nelidskost sovětského systému, kterou okusil na vlastní kůži, se v 90. letech však ve svém myšlení přiklonil k ruskému nacionalismu.

V příběhu knihy nalezneme i českou stopu. Tajná policie KGB na dílo, které poprvé vyšlo v roce 1973 ve Francii, musela nějak reagovat.

Najala si českého novináře Tomáše Řezáče (1935–1992), syna spisovatele Václava Řezáče, který po roce 1968 emigroval do Švýcarska.

Jak se později ukázalo, se zcela konkrétními úkoly, připomínajícími misi kapitána StB Pavla Minaříka v redakci Svobodné Evropy.

Řezáč napsal knihu Spirála Solženicynovy zrady, která v roce 1978 péčí KGB vyšla česky v Moskvě a byla poté zdarma šířena v Československu. Řezáč v knize například napsal:

„Sovětské tábory nikdy a v žádném smyslu slova nebyly tábory smrti, naopak se vyskytly i případy, kdy pracovní brigády dostávaly obložené chleby s černým kaviárem!“

Vraťme se však k Solženicynovi. Ten se narodil v roce 1918 na severním Kavkazu.

Na konci druhé světové války, v níž bojoval jako důstojník dělostřelectva a dvakrát byl vyznamenán, byl za kritické poznámky v korespondenci na adresu sovětského vedení zatčen a na osm let skončil v trestném táboře.

V roce 1953 byl ze zdravotních důvodů propuštěn, další tři roky však strávil ve vyhnanství v Kazachstánu. V době vlády Nikity Chruščova vydal v roce 1962 povídku Jeden den Ivana Děnisoviče, která byla prvním uměleckým dílem z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikovaným v tehdejším SSSR. Dílo obletělo triumfálně celý svět a Solženicynovi zajistilo světový obdiv. I sám Chruščov přiznal, že jej zaujalo.

Po nástupu Leonida Brežněva do Kremlu v roce 1964 ale spadla klec. Solženicyn začal publikovat v rodícím se samizdatu a v zahraničí a konfrontace se sovětskou mocí se zostřovala.

V roce 1969 ho vyloučili ze Svazu spisovatelů, v roce 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou si však nevyzvedl z obavy, že by ho úřady nepustily zpět do země.

Po zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl Solženicyn 13. února 1974 zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ (šlo o první vypovězení občana SSSR od Lva Trockého v roce 1929).

Žil pak v Německu, ve Švýcarsku a v roce 1976 se usadil v americkém státě Vermont.

Postupně na Západě vyšly všechny jeho romány Souostroví Gulag, V kruhu prvním a Rakovina. V Sovětském svazu mu práce začaly vycházet v roce 1989 a o rok později bylo publikováno i Souostroví Gulag.

Ve stejném roce mu bylo vráceno občanství a v roce 1991 byl zproštěn obvinění z vlastizrady a (podruhé) rehabilitován. Do Ruska se vrátil až po rozpadu SSSR v roce 1994. Zemřel v Moskvě v srpnu 2008 ve věku 89 let.