První jede motocyklista v uniformě SS. Za ním otevřené auto narvané ozbrojenými esesáky, následované černou limuzínou. Konvoj hrůzy uzavírá další vůz s ozbrojenci. Pražané, kteří se s ním v ulicích metropole 27. září 1941 setkávají, raději klopí oči k zemi.

Kolona směřuje od Černínského paláce, sídla říšského protektora, k věznici na Pankráci. „Koho to zase vezou?“ napadne snad některého z troufalých zvědavců. Se stejnou eskortou jezdívá po Praze protektor Konstantin von Neurath (1873–1956).

Teď však v černé limuzíně sedí předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš (1890–1942).

Po výslechu do nemocnice

Poměry v protektorátu se toho dne změnily.

K protektorátní vládě poměrně shovívavý Konstantin von Neurath byl odvolán z Prahy a na jeho místo nastoupil Reinhard Heydrich (1904–1942), obávaný šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD).

Zatčení Eliáše naplánoval už v Berlíně. Z Pankráce je Eliáš, podezíraný Němci ze spolupráce s protinacistickým odbojem, vzápětí odvezen do nechvalně proslulého Petschkova paláce, v němž sídlí gestapo.

Během výslechu je mučen takovým způsobem, že musí být transportován do lazaretu SS v Podolí.

Čekání na kata

Heydrich má na spěch.

Musí dokázat „té české havěti“, jak rázná umí být německá „spravedlnost“, a tak se proces s Aloisem Eliášem koná již 1. října 1941. Nad generálem je podle očekávání vynesen trest smrti – „za nadržování nepříteli a pro přípravu velezrady“, jak následně informuje protektorátní tisk.

Německé noviny zároveň přinášejí generálovo prohlášení, v němž se doznává ke své vině a vyzývá Čechy, aby se okupantům podvolili. Málokdo z Čechů ovšem uvěří, že Eliáš něco takového skutečně pronesl.

Vykonání rozsudku se očekává každým dnem, jenže týdny ubíhají a nic se neděje. Protektorátní prezident Emil Hácha (1872–1945) propadá čím dál větší depresi, jeho zdravotní stav se zhoršuje. Když chce orodovat za Eliáše, všude nachází jen zavřené dveře.

Nikdo za něj neprosí

Za propuštění premiéra se kupodivu tentokrát nebije ani exilová vláda v Londýně. „Když měl být popraven kněz Stanovský, metropolitní kanovník, v souvislosti s parašutisty za heydrichiády, podle dokumentů státního prokurátora dr.

Tržického postavila se za něho na přímluvu londýnské vlády švédská královna, Vatikán, Franco,“ uvádí Eliášova manželka Jaroslava (1894–1981).

Za jejího muže, jediného ministerského předsedu z okupovaných zemí odsouzeného k trestu smrti, neoroduje nikdo. Nabízí se myšlenka, že Londýnu se jeho mučednická smrt v podstatě hodí. „Ta prý londýnské vládě vynesla více, než kdyby padly tři divize.

To tvrdil dr. Beneš i mně,“ dodává Eliášová.

Hrdě na smrt

„Připrav se, teď se se mnou něco stane, teď půjde hlava za hlavu,“ říká Eliáš manželce během její návštěvy v Petschkově paláci po atentátu na Heydricha. Přesně v 18 hodin a 17 minut 19. června 1942 generál opouští pankráckou věznici.

Posledním slovem na motáku, který ještě stihl před odjezdem napsat, je: „Zvítězíme!“  V civilním oděvu je v soukromém voze eskortován na Kobyliskou střelnici na severním okraji města. Generál kráčí na smrt hrdě. Oči nemá zavázané a ani mu nespoutali ruce.

Těsně před výstřelem ještě snímá z hlavy zelený klobouk a odhazuje ho směrem k náspu střelnice.