Britové v roce 1860 rabují opuštěný císařský palác v Pekingu. Zakázané město jim po mnoha staletích konečně vydává svá přísně střežená tajemství. V jedné z komnat objeví jeden z důstojníků i pět podivných ňafajících psů.
Čtyři feny a jeden pes, kteří zůstali v císařském Letním paláci, se stávají kořistí Angličanů během třetí opiové války probíhající v letech 1859 – 1860 mezi Velkou Británií, Francií a Čínou. Angličané je odvážejí do své do své vlasti.
Vznešení tvorové, kteří požívali v Číně posvátné úcty, se stávají zakladateli evropského chovu. Stopy o jejich existenci přitom máme už z období kolem roku 2350 př. n. l. Tehdy se mocný král lvů zamiluje do malé opičky a touží se s ní oženit.
Jenže nezvyklý sňatek odmítá povolit patron zvířat Ah Chu. Když se ho nakonec podaří o svatbě přesvědčit, stanoví si jednu podmínku: Lev své lásce obětuje svoji moc a velikost.
Plodem vztahu se pak stává malý psík, tak vysvětluje původ pekingského psa stará čínská pověst. Číňané na svém císařském dvoře postupně vyšlechtili tři velikosti psů: nejmenšího polštářového, středně velkého, zvaného pes Slunce a největšího „lvího psa“.
Za péči ručí životem
Císařský kuchař připravuje křepelčí prsíčka. Lahůdku ovšem nepošle na panovníkův stůl, ale na talířek jeho oblíbeného zvířecího miláčka. Milovaný pekinéz jí jenom to nejlepší. Servírují mu játra divokých sluk i jemné žraločí ploutve.
Ošetřuje ho mandarín, který za psovu spokojenost ručí svým životem. Žádný ze štěkajících císařských miláčků se nesmí dostat za zdi paláce. Přesto se podobná nehoda občas stane…
Muž odchází z císařského paláce a na sobě má oděv s širokými rukávy. Když ho stráž propouští ven, najednou se odkudsi ze záhybů šatů ozve táhlé zakňučení. Vojenská stráž rychle přiskočí k němu a prošacuje ho.
„Chtěl vynést psa!,“ vykřikne a z rukávu vytáhne malého ňafajícího tvorečka. Ostatní přiskočí vojákovi na pomoc a chytnou zajatce. Ten si právě pod sebou podepsal ortel smrti.
Společníci i na poslední cestě
Císař Ling-ťi (156 – 189 n. l.), vladař z dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.) si oblékne jedno ze svých nejslavnostnějších rouch. Pečlivě se připravuje na obřad udílení čestných řádů, který ho čeká za chvíli.
Některá vyznamenání dostanou i jeho oblíbení psi. „Vzdávejte jim stejné pocty, jaké přísluší manželkám mých hodnostářů,“ nařizuje potom svému dvoru.
Zároveň vydává zákaz, aby na zvířata kdokoli vztáhnul ruku se zlým úmyslem. Na psí společnost si potrpí i vládce Tchaj-Cung (599 – 646) z dynastie Tchang. Jeho pes Tao Hua (broskový květ) ho všude doprovází.
Když panovník zemře, Tao Hua nechybí ani v pohřebním průvodu, který směřuje k císařské hrobce. Jakmile uloží Tchaj-Cungovy ostatky, pes zahyne steskem po milovaném pánovi.
Pohřbí ho proto po jeho boku a tím vzniká nová obřadní tradice, kdy se psi pohřbívají se svými pány.
Dají přednost porcelánovým figurkám
Psíci mají pro své vznešené majitele i praktický význam. Třeba rukopis pocházející z roku 1040 prozrazuje, že upozornili na vzpouru palácové stráže.
„Čtyři psíci tvořili stálou osobní stráž císaře ve dne v noci,“ píše současná česká autorka Zuzana Brotánková.
Zvířata neustále běhají kolem něj kamkoli se pohne a střeží ho ve dne i v noci. Všichni vládci ale kupodivu nemají štěkající stvoření v lásce.
Během panování dynastie Ming (1368 – 1644) je dokonce někteří z nich přímo nesnášejí a než se trápit s dotěrnými živými tvory, raději si místo nich v paláci rozestaví jejich porcelánové figurky.