Papež Lev I. vypadá ustaraně. S dalšími dvěma významnými Římany se v roce 452 n. l. vydává do tábora hunského krále Attily. Hodlá ho poníženě poprosit, aby ušetřil Věčné město masakru.
Jednání probíhá v Attilově osobním stanu a, světe div se, barbar Svatému otci velkoryse slibuje, že Řím nenapadne.
Zatímco všichni účastníci opulentní hostiny jedí ze stříbrných talířů a připíjejí zlatými poháry, malý muž s rozložitou hrudí, jehož tvář je ošlehaná větrem, opatrně usrkává z dřevěného kalicha. Dřevěná je i jeho jídelní miska.
„To že je ten obávaný Attila, král Hunů?“ podivují se vyslanci východořímského císaře Theodosia II. (401–450), které mocný Hun v roce 448 hostí ve svém provizorním příbytku.
Pravým účelem diplomatické mise je Attilu (†453) v nestřeženém okamžiku zavraždit. Plán na atentát je však vyzrazen, k ničemu nedojde a Attila se vůči vyslancům chová, jako by se nic nestalo. Císaři natruc.
Theodosius zatím v Konstantinopoli soptí vzteky nad obrovským množstvím zlata, které musí Hunům pravidelně vyplácet výměnou za to, že nezaútočí na jeho říši.
Attila, slavný sjednotil Hunů, tehdy ovládá území srovnatelné s dnešním Rakouskem, Maďarskem, jižním Ruskem a Rumunskem. Je mu to ale ještě málo.
Od roku 450 ho maximálně zajímá Západořímská říše, jíž vládne slabý císař Valentinianus III. (419–455).
Za vším hledej ženu
O kvalitách svého císařského bratra si nedělá iluze ani Valentinianova ambiciózní sestra Honoria († asi 454). Chtěla by sama vládnout, ale k tomu by musela být podle římského práva mužem. Dostává však nápad.
Sežene si manžela, který se sice oficiálně stane císařem, ale panovat bude místo něj ona. „Pospěš si, nikde se nezdržuj,“ vysílá svého věrného eunucha Hyacintha s listem k Attilovi.
Hunovi nabízí svou ruku a na znamení zasnoubení posílá pečetní prsten. Její plány však nezůstanou utajeny. Rozzuřený Valentinianus nechává vracejícího se Hyacintha popravit a neposlušnou sestřičku zavře pod zámek.
Attila je nadšen, jakmile k němu dolehnou informace o rodinné rozmíšce v císařské rodině. „Propusť moji snoubenku na svobodu,“ vyzývá Valentiniana. Ten na to pochopitelně nereaguje, což je pro Attilu záminka pro vpád na území Západořímské říše.
V roce 451 hoří velké římské osady na Rýně a Hunové se ženou dál západním směrem.
Rukojmí se poučil
Římské armádě, které velí vojevůdce Flavius Aetius (kolem r. 396–454), se je podaří zastavit až u dnešního Orléansu. Na severovýchodě současné Francie pak dochází k rozhodující bitvě na Katalaunských polích.
V ní se ukáže, jak Aetius Huny dobře zná. V mládí pobýval na dvoře jejich vůdce Rugily (†434), Attilova strýce, jako rukojmí. Nyní se proto nenechá vylákat k bitvě na otevřené pláni.
Místo toho musí Attila na Aetia a jeho barbarské spojence útočit do vrchu, a to stojí život mnoha jeho mužů. Hunové se raději stahují do svého tábora. Bitva končí strategickým vítězstvím Římanů. Attila vydává povel k opuštění Galie. Cestou do podunajské nížiny ještě stihne terorizovat Itálii včetně Říma…
Zázrak se nekonal
Na poslední chvíli se snaží Věčné město zachránit papež. Podle legendy Attila nad hlavou Lva I. (asi 400–461) spatří zjevení svatého Petra a Pavla, jak máchají meči. Skutečnost je však nejspíš mnohem prostší.
V roce 451 byla v celé Itálii bídná úroda. Římany sužuje hlad a drancující Hunové se sami vystavují nebezpečí, že i jim dojdou zásoby. To Attila nechce riskovat. Raději se vrací domů. V roce 453 umírá během své svatební noci.
