Josef Ressel v roce 1814 studuje na univerzitě ve Vídni, když mu jeho otec, který se živí v Praze jako muzikant po hospodách, přestává posílat peníze. Co teď? Řešení se najde 21letý mladík se dozvídá, že na nově otevřené lesnické akademii v Mariabrunnu u Vídně vypisují stipendia…

Vedení akademie sice žádost Josefa Ressel (1793 – 1857) napoprvé odmítne, nakonec ale má štěstí. Jeho známý pan Jelínek je sluhou císaře Františka I. a poradí mu: „Vyrobte miniaturní malbu bitvy u Lipska (v roce 1813 tam rakousko-prusko-ruská armáda porazila Napoleona),“ pobídne ho a zařídí mu císařskou audienci.

František I. je z kresby nadšený a Josefovi dá roční stipendium. Po dvou letech končí akademii s výborným prospěchem, ovšem nebýt pomoci přítele Jelínka, zaměstnání by stejně nezískal. Všechno ale spraví dvě miniatury bitvy u Aspern pro císaře a 16.

března 1817 je jmenován obvodním lesníkem revíru v tehdejším Dolním Kraňsku (v dnešním Slovinsku).

Na starost dostává lesy pěti okresů a musí zařídit i vysoušení bažin, vyměřování a mapování polesí, stavění cest a mostů. Osvědčí se a v říjnu roku 1820 se stává zástupcem lesmistra v Lublani. Přidělen je do města Motovun , kde se seznámí s osmnáctiletou Jakobínou Orebičovou a za rok jim zazní svatební zvony.

Přestože mají spolu spolu dva syny, Rudolfa a Ferdinanda a dceru Klementinu, z manželství dlouho neraduje. Jakobína umírá v roce 1826 na rakovinu krku.

Mým snem jsou lodě

Neustálé cestování, jednotvárná dřina i nulové vyhlídky na zvýšení platu přimějí Josefa poohlédnout se po práci jinde. Rozhodne se přestoupit do válečného námořnictva. Mezitím se ale po druhé ožení. Jeho vyvolenou se stává Terezie Kasteličová, která se od smrti Jakobíny stará o Resslovy děti.

Manželka mu sice porodí sedm dětí, ovšem jenom tři z nich se dožijí dospělosti. Ressel se těší, že bude stavět lodě, které ho tolik zaujaly v přístavu v Terstu, jenže námořní lesní agent III. třídy, jak zní jeho funkce, má na starosti jenom výběr vhodného dříví pro stavbu válečných lodí v oblasti Istrie a Krku.

Ani finančně si vůbec nepolepší. Přesto bádá, a když dostane nápad, vytáhne i v práci čtvrtku a kreslí si ho. Roku 1827 si podává patent na novinku pro pohon lodí – lodní šroub.

Vzkaz na receptu

Celé léto roku 1857 s ním zmítá zimnice. I když není ještě zdravý, dostává od námořního velitelství rozkaz, že má prohlédnout bažinaté lesy v okolí. Vrací se zpátky a z posledních sil dojde do hostince „U bavorského dvora.“ Záchvat malárie se mu ale stává osudným. Nic nezmůže ani přivolaný lékař a 9. října 1857 umírá. Těsně před smrtí prý ale ještě stihne na rub lékařského receptu napsat vzkaz rodině, aby hájila práva na jeho vynález lodní šroub.

Doufá, že se jeho dílo dočká uznání, vždyť mu přece ke štěstí vždy stačilo málo. „Když má člověk oblek, aby v něm mohl chodit, postel, aby se v ní vyspal, židli k posezení, stůl, aby na něm pracoval, a tolik, aby se najedl, tak má dost,“ říkal. Oblékal se stejně do lesa i do kanceláře, jenom v létě vyměnil čepici za slaměný klobouk. Nikdy ale neodešel bez deštníku.

Na důchod si musí počkat

„Josef Ressel, c. k. lesní intendant skonal Lublani v noci 9. tohoto měsíce ve stáří 65 let. Tuto bolestnou zprávu dává na vědomí příbuzným a přátelům bezútěšná vdova se svými syny Heinrichem a Albertem a se svou dcerou Paolinou,“ píše se v úmrtním oznámení.

Nešťastné vdově zanechal mrtvý manžel jenom dluhy, protože všechny peníze investoval do svých výzkumů a důvěřivě naletěl bohatému obchodníkovi Ottaviu Fontanovi, který slíbil financovat jeho loď, ale místo toho prodával jeho nápady.

Terezii nepomohou ani prosby na námořním velitelství. Teprve v roce 1868 konečně dostane, na co má nárok – důchod po Josefovi.