Že existují oblasti fyziky, ve kterých standardní zákony neplatí, začali vědci přicházet již na přelomu 19. a 20. století.

Tehdy německý badatel Max Planck odvodil vztah pro frekvenční rozdělení energie záření černého tělesa z předpokladu, že světlo je vyzařováno po malých kvantech. Tím byly položeny základy kvantové fyziky.

Ty poté rozvinuli Niels Bohr, Albert Einstein, Erwin Schrödinger či Louis de Broglie. Ten navázal na starší Einsteinovu myšlenku, že světlo se může chovat jako vlna i jako částice.

V roce 1924 však vypracoval teorii, podle níž mohou být takto popsány všechny známé částice.

Jeho teorie „vlnově-částicového“ dualismu se záhy potvrdila díky experimentům a de Broglie si za svůj objev přijel v roce 1929 do Stockholmu pro Nobelovu cenu za fyziku.

Na myšlenku vlnění navázal záhy také pozdější autor slavného myšlenkového experimentu s ne-mrtvou kočkou, Erwin Schrödinger. Vídeňský rodák se věnoval zejména pátrání v oblasti popisu de Broglieho vln.

V roce 1926 pak seznámil svět se svou rovnicí, která nese dodnes jeho jméno a je jedním z pilířů kvantové mechaniky. V roce 1933 obdržel Nobelovou cenou za fyziku.

Co je na této rovnici tak zásadního? Její popis vlny elektronu (či jakékoliv jiné částice) totiž umožnil propojit de Broglieho náhled s Bohrovými představami o struktuře atomu. Kousky skládačky do sebe začaly nádherně zapadat.

Z úspěchů se radovali nejen fyzici, ale i chemici, kterým Schrödingerova rovnice začala vysvětlovat řadu důležitých chemických vlastností atomů.

Kvantový svět je pro běžnou představivost jen stěží pochopitelný. Například jedna a ta samá částice se může otáčet na obě strany současně. Částice se zde nepohybují, ale jen zjevují s určitou pravděpodobností. A aby toho nebylo málo, částice jsou tu nejen částicemi, ale zároveň i vlnami.