Tmavé vlasy, naducané tvářičky a pěkný kukuč. První holčička v rodině Rose Elizabeth Kennedyové (1890–1995) a jejího chotě Josepha Patricka Kennedyho (1888–1969) je oproti svým sourozencům tišší. Do vínku nedostane přílišnou inteligenci.
Roztomilé děvčátko se ale s pubertou změní v dračici. Její stále častější přešlapy musí Kennedyovci zamést pod koberec!
Rosemary Kennedyová (1918–2005) prvně zapláče 13. září 1918. Na světě již na ni čekají dva bratři – Joseph Patrick (1915–1944) a o poznání slavnější John Fitzgerald Kennedy (1917–1963), který jednou usedne na prezidentské křeslo Spojených států amerických.
Jejich rodiče mají nakonec devět dětí! Oproti svým sourozencům je ale Rosie pozadu. Učí se jen ztěžka, je neprůbojná, ale snaží se – sebemenší slůvko chvály jí rozzáří očka víc než drahé dárky.
Pod dohledem jeptišek
Rosie si pravděpodobně uvědomuje stále se zvětšující propast mezi ní a jejími sourozenci. Odcházejí na univerzity, bojují za vysněnou kariéru… A ona?
Matka ji v naději na zlepšení pošle chvíli po 15. narozeninách do Elmhurstu, rezidenční čtvrti hlavního města amerického státu Rhode Island, Providence.
V místním dívčím konventu ji mají na povel dvě jeptišky a učitelka, o které víme jen to, že jde o slečnu Newtonovou.
Nepříliš velká inteligence
Se špetkou závisti pozoruje z okna ostatní dívky. Má individuální výuku v soukromé místnosti. Její výsledky se lepší, ale dřina, kterou musí vynakládat, je daleko za hranicí života pomalu dospívající dívky. Ví jediné:
Stejně jako ostatní sourozenci nikdy nesmí zklamat své rodiče. Jakmile najde volnou chvíli, hraje s kamarádkami ping-pong. Má ráda hudbu, jakmile je to možné, rezervuje si lístky na operu. Zní to jako ideální život. Jenže Rosie má skutečnou nevýhodu:
Oproti z většiny velmi inteligentním bratrům a sestrám je její IQ zhruba na 70 stupních. Tedy na mentální úrovni devíti až 12leté dívenky.
Nestačím jim!
Naprostý přetlak si vybere svou daň. Rosie si uvědomí, že její úsilí nepřináší požadovaný efekt. Navíc se blíží puberta a klidnému děvčátku se začínají bouřit hormony. Neví co se sebou. Nálady se jí střídají jako na kolotoči.
V jednu chvíli se směje na celé kolo, v další propukne v nezadržitelný pláč. K tomu se přidají stále častější hysterické výbuchy vzteku.
Dnešní psychologové by se patrně shodli, že za to může poměrně chladný vztah rodičů k dětem i přemíra nároků, kterou ustojí jen ti nejsilnější. A to Rosie rozhodně není.
Rosie na útěku
S kamarádkami se toulá po obchodech a utrácí za nejmódnější kousky oblečení, s rodinou často vyrážejí na slavnosti, kterých se účastní jen ta nejvybranější smetánka. Osobně se zná s předními politiky své doby, kteří ji považují za velmi roztomilé děvče.
Ostatně s každým dalším rokem roste Rosemary do krásy. A muži si toho rádi všimnou. Rozbouřené hormony vedou děvče ke stále častějším útěkům ze studených zdí elmhurstského konventu. Touží po svobodě, připadá si, že žije ve zlaté kleci.
O tom, co všechno se během těchto útěků děje, si v puritánské společnosti můžou nechat jen zdát. Mluví se i o tom, že Rosie intimní život začíná být poněkud divočejšího rázu.
Sopka se probouzí
„Dnes jsme šli na oběd do Bílého domu,“ poznamená si Rosie do deníčku, který si dlouhé roky vede. Vyplývá z něj, že společenským odstrčením rozhodně netrpí. Alespoň zatím ne.
Navštěvuje kulturní akce, perfektně zná všechny butiky v okolí, jezdí fandit na dostihy a s rodinou i kamarádkami vyráží na výlety. Jenže tohle všechno je pozlátko. Uvnitř křehké dívenky se probouzí sopka, které nepřidá ani smůla skloubená s její neohrabaností.
Kráska na banketu
Dívají se na ni stovky očí. Rosemarin otec pracuje jako velvyslanec USA ve Velké Británii. Na banketu bude Rosie jako jedna ze 30 dívek součástí předtančení. A to na počest ne jen tak někoho.
Kromě řady státníků je tu i královský pár – Jiří VI. (1895–1952) a jeho žena Alžběta (1900–2002). Rosie má nádherné bílé tylové šaty, v rukou kytici konvalinek. Její sestra Kathleen (1920–1948) vypadá také k světu.
„Byla však jen stínem své starší sestry Rosie,“ shodnou se návštěvníci banketu později.
Co když otěhotní?
Má to jediný háček. Hodiny dřiny a dokonalá příprava nepřebijí nervozitu. Rosie čeká další z mnoha faux pas, které odměňují její rodiče pohrdlivým pohledem. Děvče před zraky královské rodiny škobrtne.
Jiří i Alžběta toto pochybení odmění vlídným úsměvem plným pochopení. Ne tak Kennedyovi. Pohár trpělivosti pomalu přetéká. „Ta ostuda! Chyba za chybou – a ještě se toulá po nocích! Co když otěhotní? Nebo chytne některou z těch strašlivých nemocí!
Určitě ji někdo pozná – a bude to v novinách,“ kroutí hlavou Rosiina matka. Otec jen přikyvuje. Černá ovce musí být zkrocena.
Lobotomie jako na jezdícím pásu
Doktor Walter Freeman (1895–1972) platí ve své době za celebritu. Na kontě se mu kupí tučné částky a ve schránce rozhořčené dopisy jeho odpůrců.
Freeman je ve své době společně se svým kolegou, chirurgem James Winstonem Wattsem (1904–1994), expertem na lobotomii. „Lobotomie pomáhá na mnoho problémů,“ říká s oblibou Freeman a s Wattsem ji neváhá provádět i 10krát za den!
Samozřejmě, ne vždy se 100procentním úspěchem. A Rosie se má bohužel zařadit na seznam těch, kde se lobotomie nepodaří zrovna dle představ…
Bůh ochraňuj Rosemary
Freemanovýma rukama projde mezi roky 1936 až 1962 více než 3500 pacientů, z nichž několik set trpí po zákroku doživotními následky. „Devět a osm?“ klade doktor Rosemary jednoduché otázky, zatímco dívka sedí v křesle. Freeman použije lokální umrtvení.
Nadzdvihne ochablé dívčino víčko a zasune pod něj speciálně upravený chirurgický nožík. Brzy je u mozku. Pokračuje dál. Rosemary zatím nechá zpívat Bůh ochraňuj Ameriku a nakonec předříkávat Otčenáš. Po zákroku zůstane vidět jen fialová tečka. Jenže rozverné děvče již nikdy nebude jako dřív.
Mohlo se to stát i mně!
„Rosie? V pořádku?“, optá se Freeman. Dívka netečně sedí a zírá před sebe. Píše se rok 1941 a doktor Freeman právě udělal ze sestry budoucího prezidenta dívenku, jejíž život je odsouzený k dožití v ústavu. Rodina musí tenhle skandál samozřejmě ututlat.
Nejlepší je rovnou prohlásit, že je od narození mentálně retardovaná – a právě teď její postižení propuklo naplno. „Pro rodinu byla Rosie překážkou. Nemluvilo se o ní, všichni z toho byli rozpačití.
A já za to, co tetě Rosie udělal, dědu celý život nenáviděl. Vždyť se to mohlo klidně stát i mně!“ svěří se později David Anthony Kennedy (1955–1984), syn Bobbyho Kennedyho (1925–1968).
