Skleničky cinkají, společnost se výtečně baví. Tomáš Garrigue Masaryk slaví 60. narozeniny a je ve skvělém rozmaru. Ke konci oslavy si bere stranou jednoho svého přítele a s potutelným úsměvem na rtech mu říká:

„Monarchie by se měla vyhodit do povětří.“ Taková kacířská a velezrádná myšlenka. V roce 1910 se na to nikdo neodváží ani pomyslet…

O čtyři roky později je v Sarajevu spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este (1863–1914). Vypuká světová válka.

„Měl byste se mít na pozoru,“ varuje jakýsi dobrý přítel tehdejšího univerzitního profesora a politika Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937), že mu v monarchii hrozí zatčení. Dlouho neváhá.

Sbalí kufry a s vlastí se na dlouhé čtyři roky rozloučí. Nový domov nachází v Londýně, kde začíná přednášet na univerzitě. „Jediný pozitivní smysl hrozného válečného konfliktu tkví v osvobození »malých národů«,“ pronáší před studenty.

Rozdíl v zápalu

Nálady mezi politiky, kteří zůstali doma, se ale od Masarykovy ráznosti výrazně liší. Čeští představitelé, utlumeni perzekucemi, spíše „fandí“ variantě zachování monarchie, v níž by jednotlivé národy získaly mnohem větší volnost.

Úplně jiné emoce pak zase cloumají českými krajany, žijícími především ve Spojených státech amerických. Tam není nic nemožného, a tak se zdejší Češi zaobírají myšlenkami na pád Rakouska-Uherska již delší dobu.

Jenže naše emigrace není tak početná, aby jí někdo věnoval větší pozornost. Krajané, spolčení v Českém národním sdružení, proto musejí hledat spojence…

Táhnou za jeden provaz

Co je 400 let habsburské nadvlády nad Čechami a Moravou v porovnání s tisíciletou porobou Slováků od Uhrů?! Zvláště po vzniku Rakouska-Uherska v roce 1867 se poměry na území dnešního Slovenska rapidně zhoršily.

Ve 2. polovině 19. století proto došlo k velké vlně slovenské emigrace. V USA během první světové války tak žije zhruba 500 tisíc našich východních sousedů.

Prim mezi jejich spolky hraje Slovenská liga, v jejímž čele stojí Albert Mamatey (1870–1923).

„Požadavek autonomie budu prosazovat jak v rámci Uherska, tak i v případě, že Slovensko připadne Rusům, nebo dokonce Čechům,“ publikuje již 30. září 1914 v krajanském tisku.

V lednu 1915 čeští a slovenští krajané v Americe dospívají k názoru, že bude nejlepší, pokud potáhnou za jeden provaz.

Na názory a přání lidí, žijících v původní vlasti, se nikdo neohlíží. 22. a 23. října 1915 se v Clevelandu, ve státě Ohio, koná konference obou krajanských spolků, z níž vzejde tzv. Clevelandská dohoda.

Jde o vůbec první společný písemný dokument mezi Čechy a Slováky, který nastiňuje jejich budoucí soužití v jednom státě po skončení války.

Dohodu za Slováky podepisují finančník Ivan Daxner (1860–1935) a již zmiňovaný Mamatey, za Čechy prezident Českého národního sdružení Ludvík Fisher (1880–1945) a novinář Josef Tvrzický-Kramer (1884–1920).

Bojí se o víru

Jakmile vejde existence Clevelandské dohody ve známost, zachvátí část Slováků, žijících v exilu, pochybnosti. Masarykova rétorika je příliš „reformační“. Většina Slováků stále žije v katolické víře, a proto vůči reformovaným Čechům pociťuje nedůvěru.

Lví zásluhu na tom, že se to změní, nese uznávaný astronom, politik a letec Milan Rastislav Štefánik (1880–1919).

Díky němu je k 1. listopadu 1916 Česká národní rada přejmenována na Národní radu československou, kterou později světové velmoci uznají jako legitimního představitele nově se rodícího státu.

Na Clevelandskou dohodu na jaře 1918 naváže ta Pittsburská o společném soužití Čechů a Slováků v jednom státě. Pod ní už je kromě amerických krajanů podepsán budoucí prezident Masaryk.

Vznik společného státu pak posvětí Washingtonská deklarace z 18. října 1918, na slovenské straně Martinská deklarace z 30. října 1918.