Zvířata se brání před útoky predátorů různými způsoby. Některá mění svojí barvy, jiná vystřelují ostny nebo předstírají svou vlastní smrt.

Chobotnice pobřežní – Octopus vulgaris

Výskyt: Středozemní moře a východní Atlantik

Obrana: Změna barvy, vypouštění inkoustu, napodobování jiných živočichů

Ač se to nezdá, chobotnice má mnoho přirozených nepřátel, jako jsou mořští úhoři, delfíni nebo žraloci. Aby neskončila na jejich jídelníčku, využívá několik technik, kterými se brání. Jako nejčastější mechanismus využívají schopnost měnit barvu, a dokonale splynout s okolním prostředím.

Pokud se i přesto predátor snaží chobotnici ulovit, vypouští do vody velký oblak tmavého inkoustu a vystříkne chemickou látku, kterou ochromí čich pronásledovatele.

Žebrovník Waltlův – Pleurodeles waltl

Výskyt: Pyrenejský poloostrov, Maroko

Obrana: Žebra protlačené kůží

Tento obojživelník se vyskytuje na Pyrenejském poloostrově a v Maroku. Jeho jméno se dá odvodit i od unikátní obranné techniky, kterou využívá. Ta spočívá ve vystřelení vlastních žeber, které při střetu s útočníkem protlačí skrz svoji kůži.

Kosti má navíc obalené jedem vylučovaným ze speciálních žláz, jež mohou predátorovi ublížit. Co se s žebry stane potom? Díky efektivnímu imunitnímu systému se probodnutá kůže nezanítí a vrací se zpátky do původního stavu.

Outloň váhavý – Nycticebus coucang

Výskyt: Jihovýchodní Asie

Obrana: Jed v podpaží

Outloni vypadají na první pohled jako roztomilá zvířátka. Pokud se ale dostanou do ohrožení, dokáží být velice nebezpeční. Ze žláz v okolí podpaží si tato zvířata nanášejí do tlamy tekutinu, která se v kombinaci se slinami mění v jed.

Spolu s ptakopysky tak patří mezi jediné zástupce savců, kteří dokáží jed produkovat. Touto formou obrany chrání matky outloňů svá mláďata, jelikož jim jedem potírají celá těla.

Dikobraz obecný – Hystrix cristata

Výskyt: Afrika, jižní a jihovýchodní Asie, Středozemí

Obrana: Ostny

Příroda dokáže být opravdu rozmanitá. Dikobrazům nadělila místo srsti tuhé, duté bodliny. Pod první vrstvou asi 35 cm dlouhých a tenkých bodlin se nachází ještě druhá řada, tvořená kratšími a tlustšími ostny.

Při pocitu ohrožení se dikobraz nejprve naježí a začne sebou chrastit. Když ani to vetřelce neodežene, otočí se k němu zády a pokouší se ho nabodnout. A jaká je pravda o vystřelování bodlin? Dikobraz jimi vystřelovat neumí, pouze se při útoku uvolňují a zůstanou zapíchnuté v predátorovi.

Jehlice mohou proniknout nejen kůží, ale i vnitřními orgány.

Lišaj smrtihlav – Acherontia atropos

Výskyt: Afrika, Evropa

Obrana: Chemická obrana (housenka), kamufláž

Lišaj patří mezi velké noční motýly s charakteristickou žlutou kresbou připomínající lebku. Zvláštní obranu používají už jeho housenky druhu Manduca sexta. Ty se totiž živí tabákem. Z něj získávají nikotin, kterým se chrání před útoky pavouků.

Dospělý jedinec má od denního motýla nevýhodu, že nedokáže složit křídla k sobě. Proto lišajové používají své dva páry křídel – první slouží k maskování, druhý jako výstraha. Pokud se lišaj nehýbe, dokonale splývá s okolím.

Může tak připomínat kousek kůry, větvičku nebo list. Některé druhy dokonce napodobují kousek ptačího trusu.

Kogie tuponosá – Kogia breviceps

Výskyt: Hluboké vody Tichého, Indického a Atlantského oceánu

Obrana: Vypouštění fekálií

Kogie patří do řádu kytovců. Na rozdíl od svých obřích příbuzných dorůstá délky mezi 2,5 až 3,4 metry. Jejich velikost a nepříliš dobré manévrovací schopnosti dělají z kogie poměrně snadnou kořist, především pro žraloky.

Jak se tedy tito kytovci brání? Útoky odráží podobně jako sépie. Ve speciálním záhybu trávicího traktu schovává tmavě rudou tekutinu, kterou při obraně vypustí a rozmíchá prudkými údery ocasu. Predátor je tak zcela zaslepen a kogie může uniknout.

Vačice americká – Didelphinae

Výskyt: Jižní a Střední Amerika

Obrana: Akinéze (předstírání smrti)

Ačkoli skoro všichni vačnatci žijí v Austrálii, vačice se vyskytují na americkém kontinentu. Tito malí savci mají speciální techniku obrany. Pokud se cítí v ohrožení, nejprve syčí a vrčí. Pokud tato technika útočníka neodežene, upadá do tzv.

semikomatózního stavu. Převrátí se na záda, vyplázne jazyk a vypadá jako mrtvá. Dokonce začne kolem sebe šířit pach mršiny uvolňovaný z pachových žláz u konečníku. K sobě přichází vačice teprve po čtyřiceti minutách, někdy dokonce až po čtyřech hodinách.

Nejedná se ale o vědomé předstírání, nýbrž o pudovou reakci.

Sliznatka cizopasná – Myxine glutinosa

Výskyt: Severní část Atlantského oceánu a Středozemní moře

Obrana: Vypouštění slizu

Tito strunatci podobní rybám patří mezi nejprimitivnější zástupce obratlovců. Jedná se o živočichy dosahující délky od 40 do 80 cm. Kůže sliznatek obsahuje mnoho slizových žláz vyměšujících velké množství lepkavého slizu, který v mořské vodě nabobtná a predátor tak nemá možnost se k nim dostat.

Pokud dojde k napadení nebo chycení, vyloučí ze svého těla až několik litrů slizu, které útočníka odradí.

Ropušník trnohlavý – Phrynosoma coronatum

Výskyt: Středozápadní a jihozápadní Kalifornie

Obrana: Kamufláž, změna stavby těla, stříkání krve z očí

Se svou délkou 7 centimetrů se ropušník řadí mezi malé, nenápadné ještěry. Díky svému zabarvení dokonale splývá s okolím.

Na sobě má trny, které vyrůstají ze hřbetu a z boků. Další vyrůstají na hlavě.

Pokud však jeho maskování selže, nafoukne se jako míč. Trny pak nedovolí nepříteli ropušníka spolknout. Pokud i to selže, využívá unikátní techniku. Ze svých očních důlků prudce vystříkne krev, která nepřítele zmate a může mu i ublížit, jelikož je do ní přimíchán sekret z jedové žlázy.

Svou jedovatou krví dostříkne až na vzdálenost jednoho metru.

Termiti – Neocapritermes Tarawa

Výskyt: Francouzská Guayana

Obrana: Sebevražda

Tito exotičtí termiti čelí útokům v rámci kolektivu. Jejich sebevražednou obrannou techniku objevili čeští a belgičtí vědci během expedice do pralesů Francouzské Guayny. Když se termita pokusili chytit, hmyz explodoval. Proč?

Při ohrožení celého termitiště obětují životy nejstarší jedinci, kteří už nepodávají dostatečný výkon při shánění potravy. V jejich těle se na hřbetní straně hromadí bílkovina bohatá na měď. Při napadení k sobě tito členové kolonie nalákají co nejvíce útočníků, v příhodný okamžik nechají svoje tělo explodovat a uvolní tím toxickou látku, která vznikla smícháním bílkoviny se slinami.

Paúhoř elektrický – Electrophorus electricus

Výskyt: Jižní Amerika – řeka Amazonka a Orinoko

Obrana: Elektrický výboj

Paúhoř elektrický patří mezi sladkovodní ryby žijící především v povodí řeky Amazonky. Příliš přirozených nepřátel nemá, pokud se ale cítí ohrožen, vygeneruje v sobě silný elektrický náboj, kterým může predátora omráčit či usmrtit.

Paúhoři dokáží vyprodukovat náboj o síle minimálně 600 voltů, který by složil i dospělého koně, člověka nevyjímaje. Princip funguje na stejné bázi jako současné paralyzéry. Elektrické šoky používají nejen na obranu, ale hlavně na lov a vyhledávání kořisti.