Do počátku nového letopočtu chybí pouhých patnáct let. Boiohemii zaplavují Germáni, kam lidské oko dohlédne. Kmen Markomanů je divoký. Odvážní bojovníci vraždí každého, kdo jim přijde do cesty. Vidina bohaté válečné kořisti je žene vpřed. Keltské sídliště na staleté obchodní cestě je na ráně jako jedno z prvních.
Časy po polovině 2. století př. n. l. byly neklidné a plné válečných hrůz. Když Keltové kolem roku 120 př. n. l. stavěli opevnění stradonického opidda, raději nic nepodcenili. Mírný kopeček uprostřed plání je sám o sobě přírodní pevností.
Ze dvou stran obklopený potokem, třetí obtéká řeka Berounka, přístup tvoří pozvolné stoupání. I tak ale nelenili a obehnali ho hlubokým příkopem. Hned za ním se zvedala vysoká kamenná zeď s valem zpevněným silnými svislými trámy.
Na val umístili dřevěnou palisádu s úkrytem pro obránce. Pro nepřítele těžký oříšek k dobytí.
Zkáza všude okolo
Germáni jsou ovšem v přesile, a tak si s ním poradí docela snadno. Vtrhnou do opidda ze všech čtyř světových stran. Obranný systém není nic platný. A to byl proveden velmi důmyslně! Od jednotlivých bran vedou dovnitř uličky přehrazené těžkými dřevěnými vraty.
Stráže si každého návštěvníka pořádně prohlédnou, než může vejít. Teď jim ale na něco takového rozhodně nezbývá čas. Všichni bojeschopní muži se shromáždili na palisádě. Ozývá se křik bojovníků, nářek zraněných. Hoří první dřevěné domy.
Požár se rychle šíří dál. Doškové střechy chytají od sebe velmi snadno. Keltové bojují statečně, ale proti vojsku Marobuda (+38 n. l.) nemají žádnou šanci. Barbaři vše vyplení.
Někteří se spasí útěkem, jiní se pod vidinou jednoznačné porážky vzdávají. Všude zůstávají ležet mrtví…
Centrum Markomanů?
Prozíravý markomanský král později ocenil strategickou polohu Stradonic. Dodnes se proto spekuluje, zda si je nevybral za své sídlo. Tato otázka ale zůstává nezodpovězena, mohl se totiž usadit i na nedaleké Závisti.
Gaius Velleius Patercullus (19 př. n. l. – 31 n. l.), římský historik, se zmiňuje: „Marobud je potomek vznešeného rodu, fyzicky velmi silný, odvážného ducha, barbarem je však jen svým původem, nikoli povahou.“ Kolem roku 6 př.
n. l. má k dispozici značnou vojenskou sílu představovanou 70 tisíci pěšáky a 4 000 jezdci. Římané to tak rozhodně nenechají. Vyráží proti němu 12 legií vedených pozdějším císařem Tiberiem. Marobuda vyhlídka na válku netěší. Uvažuje o lepším řešení situace.
Projeví se jako šikovný taktik. S Tiberiem uzavře mírovou smlouvu. Budoucí římský císař ho v ní prohlásí za „krále a přítele národa římského“. V České kotlině je konečně zase na nějakou dobu klid.
Konec idylky
Začátek našeho letopočtu promění Stradonice k nepoznání. Z bohatého mezinárodního centra obchodu a řemesel ponechaly germánské nájezdy jenom pár vypálených a zcela rozvrácených domů.
Kelt Macrath smlouvá na tržišti v opiddu s římským obchodníkem prodej několika skvostných bronzových nádob. „Musíte ocenit kvalitu mého zboží“, přesvědčuje ho. Je příliš drahé“, odvětí Říman. Oba živě gestikulují. Diskuse končí úspěšným uzavřením obchodu.
Platí se keltskými i antickými mincemi. Sortiment zboží je pestrý: Keltové nabízejí keramiku, sklo, železné a bronzové výrobky či zbraně, římští cizinci zase bronzové nádoby, spony, prsteny a vinné amfory.
Takový obraz ze života v hradišti je ale dávno ztracenou iluzí. Barbaři pohltili zbytek původních obyvatel, jejichž kultuře se zdaleka nemohli rovnat…