„Kaplička, ve které jsem před šestnácti roky sloužil svoji první mši svatou, už tehdy nevyhovovala…,“ zdůvodňuje Andrej Hlinka, rodák z Černové, proč by v obci měl vyrůst nový svatostánek.
Ani v nejbujnější fantazii si tehdy nedokáže představit, že svěcení kostela skončí patnácti mrtvými…
V kapličce ve slovenské obci Černová (dnes součást Ružomberoku) má 29. června 1889 primici (první bohoslužbu) Andrej Hlinka (1864–1938), zdejší rodák.
Když v roce 1905 odchází ružomberocký farář Anton Kurimský jako kanovník ke spišské biskupské kapitule, na základě hlasování ružomberockého senátu dostává ze sedmi uchazečů uvolněnou faru právě Hlinka.
Spišský biskup Alexandr Párvy (1848–1919) jeho volbu potvrzuje.
Na podzim obyvatelé Černové přivítají svého rodáka, který slibuje „za prvořadý úkol si kladu za povinnost s vaší pomocí vybudovat tady v Černové pro bohoslužby slušnou, účelu vyhovující budovu, tedy kostel.“ Lidi tím okouzlí.
Nikdo se neptá, kde na to vezmou peníze. Sám Hlinka hned zahájí sbírku a současně i veřejnou soutěž na kostel. Informace vychází 22. prosince 1905 v Katolických novinách. Přihlašují se dva stavitelé a zakázku získávají. Rozpočet je stanoven na 80 000 korun.
Zlomit se nenechá
Základní kámen se světí 12. dubna 1906 na Zelený čtvrtek. Nový farář sbírá peníze, kde se dá. Jeho přítel Vavro Šrobár (1867–1950) kandiduje v blížících se volbách do uherského sněmu.
Společně chodí po okolních obcích a vedou protimaďarské řeči. Maďarskému panstvu leží Hlinka a jeho aktivity v žaludku.
„Panstvo se s touto skutečností (zvolením Hlinky farářem) nemohlo smířit, začalo intrikovat a hledat způsoby, jak ho z rožmberské fary odstranit,“ uvádí bývalý primátor Ružomberoku Julián Helko.
Biskup Párvy vyslyší požadavky uherských pánů a 18. června 1906 Hlinkovi odebere farní úřad. 27. června následuje zatčení. Hlinka se ale nedá: „Mne nezlomíte… Až vyjdu ze žaláře, zase budu pokračovat, kde jsem přestal,“ prohlásí před soudem 26. listopadu 1906.
Bez svého kněze slavit nechceme
Stavba kostela pokračuje navzdory jeho uvěznění. V červenci 1907 je konečně hotovo. Do Spišské kapituly putuje prosba o vysvěcení kostela. 6. října 1907 promluví k obyvatelům Černové děkan Martin Pazúrik (1859–1936).
Biskup prý souhlasí s posvěcením. Vzápětí ale vstane rolník Štefan Kaliar-Klopta: „Žádáme, aby se posvěcení zúčastnil i náš rodák Andrej Hlinka, bez kterého bychom kostel neměli.
Prosíme pana biskupa, aby zrušil suspendování a Hlinku vrátil na faru. My bez Andreje Hlinky nechceme mít posvěcený kostel.“ Děkan uznává oprávněnost žádosti. Sám vesničanům radí, jak ji napsat. Biskup Párvy ale na požadavek nepřistoupí.
Vzkáže, že na svěcení kostela nepřijde. Nepomůže ani další prosba. Biskup místo toho deleguje posvěcení na svého kanovníka Antona Kurimského.
Četníci nezvládají situaci
Termín svěcení se nakonec stanoví na 27. října 1907. V Černové to vře. Dva dny před svěcením posílají Černované biskupovi telegram, že si svěcení nepřejí. Biskup i kanovník dostávají výhrůžné dopisy. Úřady posílají do vesnice četníky.
27. října 1907 čekají obyvatelé u vstupu do obce. Chtějí přemluvit děkana Pazúrika, administrátora ružomberské farnosti Jozefa Fischera a sloužícího kněze Zoltána Pereszlényiho a 15 četníků, aby se svěcení nekonalo.
Dochází ale ke srážce. Velitel četníků Ján Ladiczky nezvládá situaci. „Střílejte,“ přikazuje. Po ostré střelbě umírá 15 lidí, je spousta raněných.
Zinscenovaný proces
Masakr má velký ohlas. 30. října 1907 apeluje poslanec Milan Hodža (1878–1944) v uherském sněmu na uherského ministra vnitra Júlia Andrášiho (1860–1929).
Tisk masakr odsuzuje, podporu Slovákům vysloví spousta známých osobností včetně nositele Nobelovy ceny za literaturu norského spisovatele Bjørnstjerne Bjørnson (1832–1910).
Navzdory tomu uherské úřady označí akci za vzpouru a zinscenují ve dnech 2.-10. března 1908 proces s jejími účastníky. Obviněno je 59 lidí. 40 obžalovaných dostane trest 6-18 měsíců vazby, pokuty a zbavení majetku.
Oprávněnost rozsudků probírají soudy vyšší instance. Třinácti odsouzeným sníží trest, na žádost biskupa Párvyho dostanou od rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. (1830–1916) milost lidé s tresty nižšími než 4 měsíce.
