O dopingu ve sportu se v poslední době psalo více než dost. Není ovšem doping jako doping. Již poznaných dopingových látek je známo mnoho, některé z nich jsou ve sportu vyloženě zakázané, jiné se nesmí používat jen v některých sportech. Riziko pro lidské zdraví je zde však vždycky.

Anabolika (anabolické steroidy) jsou většinou syntetické látky podobné mužským pohlavním hormonům, které mají výrazný účinek na růst tkání. Patří mezi ně například hojně zneužívaný nandrolon, ale i přírodní testosteron.

Přirozeným účinkem mužských těchto pohlavních hormonů, které se pro lidské tělo „vyrábějí“ ve varlatech a nadledvinkách, je podpora „mužnosti“, včetně zvýšené tělesné hmotnosti, mohutnější svalové hmoty a agresivnějšího chování.

Ve sportu jsou zneužívány především pro zvýšení tělesné síly, vytrvalosti a rychlejší zotavení.

Pokud si takový sportovec zahrává s anaboliky dlouhodobě, může se snadno dočkat zvýšení krevního tlaku nebo poruch metabolismu tuků, což mnohdy ústí v aterosklerózu a cévní mozkové příhody.

Protože jsou steroidy odbourávány v játrech, dávají často odborníci podávání takových látek do souvislosti se změnami jaterních buněk, tvorbou cyst a nezhoubných nádorů.

Navíc svalová hmota, kterou se pod vlivem vysokých dávek steroidů dopující sportovci „obalí“, nemá dostatečně pevné vazivo, což vede u ke zvýšenému množství svalových a úponových zranění.

Nezanedbatelný účinek mají anabolika i na sexualitu nadopovaného svalovce.

Zrádné hormony totiž ovlivňují nejen jeho (či její) druhotné pohlavní znaky a sexuální výkonnost (v malých dávkách povzbuzují, vysoké dávky naopak sexuální apetit snižují), ale především plodnost. Mužům se snižuje počet spermií a nakonec přichází i zmenšení varlat.

Pokud jsou mužskými pohlavními hormony dopováni adolescenti, dochází u nich k rychlejšímu rozvoji druhotných pohlavních znaků – změny prsů a hlasu, rozvoj svaloviny, růst ochlupení a vousů, změna vlasové hranice, rozložení podkožního tuku.

Kromě toho se mohou rychleji uzavřít růstové chrupavky, což vede k zástavě růstu. Ženám při užívání anabolik rostou vousy a objevují se menstruační problémy.

Anabolika se rovněž výrazně podepisují na psychice. Prvotní pocity sice mohou být docela příjemné, sportovec pociťuje zvýšené sebevědomí a euforii, ale později se objeví úzkostné stavy.

Důsledkem je pak agresivní chování často spojené s až paranoiou, přitom prosté vysazení rizikových látek většinou nestačí, protože se nezřídka dostavují abstinenční příznaky.

Mezi nejčastěji zneužívaný z další skupiny dopingových látek patří růstový hormon, inzulinu podobný IGF-1, jehož přirozené působení se nejvíce projevuje v dětství a dospívání.

Hormon podporuje růst kostí a svalové hmoty, podporuje tvorbu bílkovin a snižuje ukládání tuků.

Jeho zvýšená nepřirozená přítomnost v těle v dospělosti vede k tzv. akromegalii, zvětšení a zhrubnutí obličeje a koncových částí končetin.

Dalším vedlejším účinkem růstového hormonu je zvětšení vnitřních orgánů (jater, sleziny, srdce), poruchy růstu v dospívání, tvorba slizničních výrůstků na tlustém střevě, metabolické poruchy (hypoglykémie), psychické poruchy a poškození svalů, včetně změn struktury a funkce srdeční svaloviny.

Dalším zástupcem ze stejné skupiny je hormon erytropoietin (EPO), který reguluje tvorbu červených krvinek v kostní dřeni. Jeho hladina se může zvýšit i přirozenou cestou, například pobytem ve vysoké nadmořské výšce.

Dopingové komisaře ale EPO velmi trápí, protože je, podobně jako jiné tělu vlastní látky, těžko zjistitelný. Vedlejší a negativní účinky má však tento hormon minimální.

Horší sbírkou vedlejších účinků se mohou „pochlubit“ stresové hormony kortikotropiny, podporující nejen výkon těla, ale i psychický stav (mají euforizující účinky) sportovce.

Jejich dlouhodobé nadměrné užívání je spojeno s poruchami ukládání tuku v těle, nadměrným ochlupením, zvýšením hmotnosti, úbytkem kostní hmoty, poklesem krevního tlaku. otékáním a vážnými psychickými změnami.

Léky na odvodnění (diuretika) nepatří sice přímo mezi látky, které by sportovcům přímo pomáhaly k rekordům, podporují však tvorbu moči a jsou tedy zakázány hlavně proto, že při dopingové kontrole zhoršují možnost prokázání jiných zakázaných látek.

Mají však i výrazný vliv na snižování hmotnosti, takže v některých sportovních disciplínách, kde má nižší tělesná váha vliv na výkony (skoky na lyžích, veslování…), jsou proto stíhány podstatně tvrději.

Při jejich dlouhodobém používání dochází k poruchám iontového hospodářství v těle. I krátkodobá dehydratace, vyvolaná snahou o rychlý úbytek váhy, ohrožuje centrální nervový systém a vyvolává křeče.

Již v druhé světové válce používaly obě bojující strany na západní frontě amfetaminy, látky zvyšující bdělost a pomáhající překonat únavu a pocity hladu. Zatímco Němci dopovali své vojáky pervitinem, Američané brali benzedrin. Dnešní sportovci se tedy opravdu měli od koho učit.

Kromě amfetaminů patří do této skupiny například i kokain nebo strychnin. Nebezpečí užívání amfetaminů a jim podobných látek spočívá především v přetěžování organismu, které může vést k nenapravitelnému poškození srdce.

Zanedbatelný není ani možný vznik závislosti, projevující se toxickou psychózou, paranoidními stavy s halucinacemi.

Na dlouhý seznam dopingových látek, o něž se dopingoví komisaři přímo při závodech zajímají, patří i alkohol. Je ovšem zakázán jen v některých sportech, zvláště v těch, které vyžadují rychlou reakci.

Sem patří pochopitelně motorismus, letecký sport nebo lyžování. Z pochopitelných důvodů, aby se sportovci nepostříleli, je alkohol zakázán i ve střelbě či v moderním pětiboji. Méně pochopitelné je to ale například v petangue nebo v závodním kulečníku.

V ostatních sportech jeho přítomnost testována není, těžko si lze ovšem představit, že by třeba profesionálové z NHL nastoupili k zápasu opilí.

Tlumící účinky alkoholu nejsou příliš vhodné pro zlepšení výkonnosti, využít se snad dá pouze jen jeho krátkodobý euforizující účinek. Nežádoucí účinky krátkodobého i dlouhodobého požívání alkoholu jsou všeobecně známé.

Rovněž jen v některých sportech jsou zakázány určité léky, takzvané Beta-blokátory, které snižují frekvenci a sílu srdečních stahů, psychické napětí a svalový třes. Nesmějí se proto užívat tam, kde je vyžadována přesnost (střelba, minigolf).

Jejich vedlejší účinky zahrnují zúžení dýchacích cest, celkovou únavu, deprese, poruchy potence a metabolické změny.

Aby si sportovci zlepšili své výkony, nemusejí do sebe cpát jen bobulky a pastilky. Lidská fantazie nezná mezí a způsobů, jak si ne zcela eticky pomoci, je více. Jednou z možností je i technologický doping. Proč si nevylepšit své sportovní náčiní?

Pravidla však na to zpravidla pamatují. Má-li třeba hokejista více zahnutou hůl, než je dovoleno, maže na trestnou lavici. Jenže zatímco hokejka se dá snadno přeměřit, v jiných případech je odhalení těžší.

jedním z průkopníků technologického dopingu byl sovětský pětibojař Boris Oniščenko (*1937). Ten si svou zbraň pro souboje v šermu kordem upravil tak, aby hlásila zásahy, i když se svého soupeře nedotkl.

Oniščenko byl jistě šikovný kutil, ale rozhodčí na olympiádě v Montrealu v roce 1976 pro jeho schopnosti pochopení neměli a jeho podvod odhalili.

Jedním z nejprohnilejších sportů z hlediska dopingu je cyklistika. V některých ročnících nejznámějšího cyklistického závodu Tour de France se v první desítce umístilo až devět cyklistů, kteří během své kariéry uvízli v sítích dopingových komisařů.

A již dlouho se hovoří o tom, že někteří závodníci by mohli mít ve svých strojích motorek, který by jim pomáhal zlepšovat výkony.

V podezření byl například kanadský cyklista Ryder Hesjedal, jehož kolo po pádu na Vueltě se dost záhadným způsobem pohybovalo i na zemi.

Že něco podobného může být realitou, ukázalo letošní Mistrovství světa v cyklokrosu. U mladé belgické závodnice Femke van den Driesscheové byl skutečně pod sedadlem odhalen malý motor.

Podle zasvěcených však tyto nedovolené prostředky používá mnohem více cyklistů. Jsou lehké, dlouhé pár centimetrů a přitom vyprodukují až 250 wattů. To už sportovec pocítí. Jinou možností jsou přes bluetooth ovládané ráfky s neodymovými magnety.

Vidina medailí, slávy a samozřejmě velkých peněz žene mnohé sportovce do šedé zóny dopingového náručí. Vítězství je pro leckoho víc než morálka, etika či vlastní zdraví.