V září 1944 bylo již jen otázkou času, kdy nacistické Německo prohraje válku, kterou samo vyprovokovalo. Spojenecká vojska na západě obsadila Brusel a u Trevíru dosáhla předválečných německých hranic. Z východu neúprosně postupovala mašina sovětské armády.

V září obsadila bulharskou metropoli Sofii a také estonský Tallinn. Sovětský vůdce Stalin nenechal nikoho na pochybách, že pobaltských zemí, které získal díky podpisu smlouvy s Hitlerem, se vzdát nehodlá.

Německo přicházelo i o své spojence. Italové přešli do opačného tábora. Od Němců se odvrátili i Bulhaři a Rumuni. Finové už rovněž neměli na spojenectví s Německem zájem. Zaječí úmysly mělo Maďarsko.

Němcům tak vlastně zůstalo jen povstáním zmítané Tisovo Slovensko a Chorvatsko se zločinným ustašovským režimem, které ovšem neustále muselo bojovat s Titovými partyzány.

A pak na Dálném východě samozřejmě Japonsko, ovšem to nebylo Německu nic moc platné.

Finsko se dokonce v roce 1944 s Německem dostalo do konfliktu. Jeho příčiny je však třeba hledat už v roce 1917. V tom roce proběhla v Rusko revoluce a Finsko, které bylo od roku 1809 jeho součástí, konečně získalo nezávislost.

Finové získali některá strategická území, včetně lokality blízko (30 km) Petrohradu a přístavu v Kronštadtu. Bolševický ruský stát byl tehdy vnitřně slabý, takže celkem bez okolků na tuto úpravu hranic přistoupil.

Není bez zajímavosti, že za ruskou stranu vedl jednání s finskou delegací Josif Stalin.

Koncem třicátých let už byla situace poněkud jiná. Sovětský Svaz začal rozvíjet svou imperiální politiku, která se zhmotnila ve zmiňovaném sovětsko-německém paktu.

Podle tajného dodatku připadla do sovětské sféry vlivu Besarábie (dnešní Moldávie, tehdy část Rumunska), Pobaltí, část Polska a také Finsko.

V říjnu 1939 bylo zahájeno jednání mezi Finskem a SSSR. Sověti požadovali ostrovy ve Finském zálivu a výměnu některých území. Finové celkem bystře pochopili, že kam se vtlačí bolševická bota, dobrovolně už neodejde. Sovětské podmínky finská delegace odmítla.

30. listopadu sovětská vojska na pětimilionové Finsko zaútočila. Co se však nestalo – houževnatí Finové měli tu drzost se bránit, a navíc úspěšně.

„Dobyli jsme právě tolik finského území, aby bylo kam pohřbít naše mrtvé,“ prohlásil jeden ze sovětských generálů. Nicméně, sovětská početní převaha se musela projevit. Po třech měsících statečných bojů Finové souhlasili s dalším jednáním.

Sověti si nakonec vymohli své, i když jejich původní válečné plány počítaly s obsazením celého Finska. Pro zajímavost – na finské straně padlo 22 000 mužů, kdežto sovětské ztráty činily 130 000 mrtvých vojáků.

Příměří a předstírané přátelství mezi dvěma despotickými režimy v Německu a SSSR nemohlo vydržet dlouho. 22. června 1941 se obě země ocitly ve válečném stavu. Wehrmacht se hnal znepokojivou rychlostí do ruských stepí.

Finské vedení v čele s maršálem Mannerheimem mělo obtížnou volbu, když si muselo vybrat mezi spojenectvím s nacistickým Německem a komunistickým SSSR. Po útoku Německa na SSSR Finsko vyhlásilo neutralitu.

Německé jednotky útočící z Laponska a severního Helksinky odůvodnily přítomností sovětských vojáků na ostrově Hanko, které Finsko po válce SSSR muselo Moskvě pronajmout.

25. června 1941 zahájil Sovětský Svaz letecké bombardování finských měst a dělostřelecké ostřelování finského území. Finsko ještě týž den vyhlásilo SSSR válku.

Během necelých dvou měsíců finská armáda osvobodila území ztracená v zimní válce pokračovala dál do nitra Východní Karelie, a spolu s Wehrmachtem směrem na Bílé moře, Oněžské jezero a řeku Svir.

Zatímco Německu šlo o ovládnutí východního prostoru, finský postup se omezil na dobytí území, ztraceného v zimní válce. Němci sice na Helsinky naléhali, aby se do bojů zapojili více, Finové to ale odmítli.

Naopak několikrát Sovětům navrhli uzavřít mír, leč bezúspěšně. Finsko jako spojenec nacistického Německa se však ocitlo v prekérní situaci. Některé země, jako například Velká Británie, mu vyhlásily válku. Naopak USA k podobnému kroku nesáhly.

Jak se karta na východní frontě začala obracet ve prospěch SSSR, zhoršovaly se i vztahy mezi Německem a Finskem. Hitler sice skandinávský národ obdivoval, ale to na Finy velký dojem nedělalo.

Finsko odmítlo vydat Německu norské židovské emigranty, rovněž tak i vlastní občany židovského původu. Ba dokonce Židé bojovali ve finských jednotkách, paradoxně po boku nacistických vojsk.

Na jaře roku 1944 Sovětská armáda došla až k finským hranicím.

Stalin chtěl znovu obsadit Finsko celé a pokud možno je přičlenit k SSSR. Finové se však znovu statečně bránili a navíc Stalin potřeboval přemístit svá vojska do střední Evropy k útoku na samotné Německo.

V září podepsaly SSSR a Finsko příměří. Finové opět přišli o nemalou část svého území a navíc zde vyvstal další problém. Ve Finsku byly stále přítomny německé posádky. Ty chránily především důležitá ložiska niklu.

Jeden z bodů sovětsko-finské smlouvy o příměří nařizoval finské straně nejpozději měsíc po uzavření smlouvy demobilizovat armádu na předválečný stav. To v praxi znamenalo, že finská armáda měla pouhý měsíc na odsun německých vojsk ze svého území.

Kdyby to to nestihla, sovětská armáda by získala legitimní důvod obsadit podstatnou část Finska. Z takového vývoje věcí většině Finů vstávaly na hlavě hrůzou vlasy.

Němci a Finové se zprvu snažili tajně dohodnout. Obě strany schválily harmonogram stahování německých vojsk. Aby Sověti měli dojem, že se něco skutečně děje, obě vojska dokonce předstírala boje. Jenže v tu chvíli zasáhl Adolf Hitler.

Ten důrazným rozkazem zakázal, aby německé jednotky ustoupily, byť o jediný krok. Výsledkem bylo neodvratitelné střetnutí Finů a Němců, tentokrát již nepředstírané.

Německé námořnictvo zaminovalo pro Finsko klíčové námořní trasy a v Operaci Tanne Ost se dokonce pokusilo obsadit jednu z nejdůležitějších finských opěrných bodů ve Finském zálivu – Suursari. Finové však útok odrazili.

Nacistická vojska zároveň začala praktikovat taktiku známou už z bojů na východní frontě – taktiku spálené země. Například zcela zničili známé finské město Rovaniemi, jež bylo zcela srovnáno se zemí.

Podobný osud stihl i další rozsáhlé části Laponska, o své domovy přišlo více než 100 000 lidí. Je pochopitelné, že Finové nemohli přenést přes srdce, že jim nějaká cizí armáda dělá z vlasti kůlničku na dříví.

Vymysleli proto překvapivý tah. Jejich jednotky se 1. října 1944 vylodily poblíž strategického přístavu Tornio poblíž švédských hranic. Již první den po invazi bylo město osvobozeno.

Němci se další čtyři dny snažili o protiútok, leč přístav již z finských rukou nevyrvali. Po této porážce se Němci raději dali na ústup.

Nicméně poslední němečtí vojáci se ve Finsku drželi až do dubna roku 1945. V té době už byla finská armáda demobilizována a bojů se účastnilo pouhých 600 vojáků, z valné části 18tiletých rekrutů.

Ve Finsku je tato etapa Laponské války připodobňována středověké dětské křížové výpravě.

Ač početně nevelké, stačily německé jednotky udělat z Laponska měsíční krajinu. Velitel německých vojsk ve Finsku, generál Lothar Rendulic, byl po skončení války spojenci zajat a souzen.

V žalobě se nehovořilo jen o zločinech provedených za Laponské války, Rendulic měl na svědomí třeba i útoky na civilisty během útoku Německa na Jugoslávii v roce 1941. Generál byl odsouzen na 20 let, nicméně z tohoto trestu si odseděl pouze roků šest.

Finská republika se po skončení války ocitla v sovětské sféře vlivu. Musela obratně manévrovat ve své zahraniční politice a občas si nechat z Moskvy mluvit do politiky vnitřní.

Ale nedopadla jako Československo a ostatní středo- a východoevropské státy, ze kterých se stali někdy i vlastním přičiněním vazalové v rudých okovech. Finsko si dokázalo zachovat demokratický systém i svobodný trh, z čehož tato hrdá země těží dodnes.