Agrárníci, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, si vybudují začátkem 20. let 20. století pozici nejsilnější československé politické strany. Uvnitř partaje ale situace vře.

Proti menším zemědělcům bojují velkostatkáři reprezentovaní ostříleným politikem Karlem Práškem (1868 – 1932). Ten nejdříve šéfuje ve vládě resortu zemědělství a od července 1920 předsedá Senátu.

Jako prezident Družstva hospodářských lihovarů obratně proplétá chapadla politického a ekonomického vlivu. „Po první světové válce byla po lihovinách, klamavém léku proti smutkům nad bědami, zoufalá sháňka.

V ČSR se nacházelo 80 % lihovarů zmizelého mocnářství, sjednocení lihovarníci šroubovali ceny i pomocí státní Čs. lihové komise,“ líčí současný český historik Antonín Klimek.

Podpora pro socialisty

 „Několik dní po vzniku republiky převzalo Družstvo hospodářských lihovarů od bývalého Syndikátu lihovarů 120 tisíc hektolitrů lihu i s tehdejší cenou 200 korun za hektolitr.

Než se dostal první litr na trh, změnila se cena o 150 korun směrem vzhůru,“ doplňuje autor publikace Aféry první republiky Jan Hrubý obrázek o tučných ziscích lihovarníků. Do družstevní kasy jde 18 milionů.

Na úřady dorazilo udání, že z družstevního fondu zmizelo 12 milionů korun z kampaně v letech 1920 – 1921 a o rok později dalších deset milionů. Kam se poděly, o tom se Prášek odmítá bavit. Tisk si aféru vychutnává.

Bombou se stane výrok správce fondu Arnošta Berky, že „deset milionů z dispozičního fondu odešlo na podporu socialistických stran“. Ty na oplátku slíbily, že nebudou bránit zvyšování cen lihu.

Vyhazov nepohodlného statkáře

Prášek má sice z ostudy košili i kabát, ale novinářské útoky zvládá s klidem. V prosinci 1923 valná hromada družstva dokonce schválí, že správa fondu probíhá v souladu se stanovami a zvolí ho znovu do svého čela.

„Jako každá velká hospodářská korporace ustavila i loňská valná hromada dispoziční fond, jehož spravováním jsem byl pověřen.

A používal jsem jej jen ve smyslu tohoto zmocnění,“ prohlásí suverénně staronový předseda a vyloučí velkostatkáře Pretla, který byl autorem oznámení o zpronevěřených penězích. Skandál zaplavuje titulní strany novin.

Rudé Právo vyšťourá, že „Družstvo hospodářských lihovarů poukázalo prostřednictvím Pragobanky tři milióny korun biografu Louvre, který je majetkem Čs. obce dělnické“.

Zamáznou dluhy kina

Transakci zajistil pan Kabeláč, který má na starosti obchodní záležitosti Čs. strany socialistické (od roku 1926 pod názvem národně socialistická – pozn. red.). Socialisté se hájí, že peníze použili na vyrovnání dluhů biografu u různých bank.

Když účetní lihovarnického fondu odečtou prokazatelné výdaje, zůstává ale nezvěstných 30 milionů. Na novoroční audienci přijímá prezident T. G. Masaryk (1850 – 1937) vedení parlamentu.

Prášek ale pozvání nedostane a noviny si smlsnou na tom, že prezident odmítl úplatného politika. „Posvítím si na prezidentův dispoziční fond,“ vzkazuje šéf Senátu hlavě státu a nehodlá se vzdát.

14. února 1924 ale nakonec pod nátlakem předsedy agrárníků Antonína Švehly (1873 – 1933) abdikuje.