Cestování kolem světa už dnes není nijak výjimečné, podobnou cestu už absolvovala spousta lidí – letadlem, lodí, autem, na motocyklu, na kole, pěšky, zkrátka všechno už tu bylo.
Sjaak Lucassen z Nizozemí ovšem objel svět na sportovní motorce Yamaha R1, tedy na stroji, který je pro takový účel dle všeobecného mínění naprosto nevhodný.
Sjaak si ovšem ze všeobecného mínění nic nedělá, a tak se svým „sporťákem“ projel i přes písečné či kamenité pouště, pralesy, blátivé stezky, zkrátka se nenechal ničím zastavit. Přitom ujel téměř 250 000 km a navštívil 75 zemí.
Z jeho pětiletého putování vznikla kniha, nejdříve v holandštině, poté v angličtině (Life on 2 Wheels) a nyní rovněž v češtině pod názvem Život na dvou kolech.
Začtěte se do fascinujícího příběhu plného vůně dálek a dobrodružství, v němž nechybí ani humor, milostný příběh či napětí. Při čtení se Sjaakem projedete napříč Saharou, přeplavíte se přes řeku ve vydlabaném kmeni, budete svědky ustavení rychlostního rekordu na největším solném jezeře světa, dostanete se skrze Stalinovu Cesta kostí, uvidíte, jak se motorka přepravuje jako příruční zavazadlo v ruském letadle, uniknete výbuchu dynamitu v Bolívii, zúčastníte se napínavé plavby na pašerácké lodi s kokainem a mnoho dalšího.
Knihu Život na dvou kolech vydalo nakladatelství MotoRoute.
Ukázka:
Na okraji velkého města ležícího na úpatí hory stojí palác. Spolu s královým bratrem se procházíme po pozemcích paláce, obehnaného vlnitým plechem. Na nádvoří vcházíme o malinko zachovalejším vchodem, než jaký má většina ostatních chatrčí.
Vedle obrovského, tři až čtyři sta let starého stromu, stojí drobná stavba, kam přicházíme právě včas na začátek obřadu. Uvnitř jsou shromážděny ženy kolem místa, na němž lze podle všudypřítomného peří poznat, že před chvílí došlo k obětování drůbeže.
Je zde rovněž tykev naplněná jakousi tekutinou a láhve s vodou. Za 1 000 franků se pomodlí i za mě a musím se napít z tykve. Bojím se, že by mi obsah, který mě má ochránit od nemocí a neštěstí, neudělal moc dobře, a tak si jen malinko usrknu.
Poté berou láhev ginu, jíž bylo rovněž požehnáno. Jedna z žen jím naplní velkou sklenici, jako by to byla voda. Toho se už napít nebojím a dopřávám si většího loka. Žena však říká, že to nestačí.
„Jsi velký chlap,“ říká pomocí německého překladatele, „a musíš vypít všechno.“ Kopnu to tedy do sebe a s hřejivým pocitem v břiše pokračuji v prohlídce.
Každý král má postaven svůj vlastní dům, do něhož je, až nastane jeho čas, i pohřben. Mezi domy se rozprostírají palácové zahrady. Divočina, jakou lze spatřit pouze v Africe.
Nacházím zde i další nádvoří, kde se scházejí stařešinové v případě, že byl porušen zákon, nebo byli uraženi nadřízení, či víra ve voodoo. Skupinka hříšníků je svázána a bita do doby, než je zlo opustí.
Je mi rovněž řečeno, že pokud se královi zalíbí nějaká dívka, nechá pro ni poslat a od toho momentu mu patří. Bez debat.
Po prohlídce musíme ještě poctít návštěvou králova bratra. Nechá poslat pro láhev velmi zvláštní tekutiny, která mě má ochránit od neštěstí a smůly. „Měl bys ji mnout každé ráno,“ říká a ukazuje mi, jak na to.
Za jeho velkorysý dar, jenž, jak říká, by mi měl vydržet po celý rok, mu děkuji. O několik dní později, pamětliv jeho rady, láhev otevírám a jsem zaskočen zápachem jakoby shnilých vajec. Nezbývá mi než rituál vykonat, přičemž jsem obsah láhve obětoval Matce Zemi.
