„Hledáme umělce, který by vyrobil severní dveře po naše baptisterium,“ vyhlašují do světa v roce 1401 představitelé Florencie. Do města se záhy sjíždějí mistři z celé Itálie, aby v soutěži předvedli, co umějí.

Někteří historikové právě rok jejich zápolení považují za počátek skutečné renesance.

Na porotu, složenou z 34 zástupců florentské katedrály, místních cechů i honorace, čeká nelehký úkol. Nakonec v soutěži zůstává jen sedm mistrů.

Nechybějí mezi nimi Filippo Brunelleschi (1377–1446) a Lorenzo Ghiberti (1378–1455), jejichž jména v té době začíná skloňovat celá Itálie. Porotci se nad výtvory se radí dlouhé dva roky. Nechtějí se unáhlit, nic podcenit.

Vždyť zakázka, která je ve hře, se vyšplhá na částku 22 000 florénů, což odpovídá rozpočtu města na jeho obranu…

Trefa do černého

„A vítězem se stává – Lorenzo Ghiberti,“ nějak tak v roce 1403 vyhlašují Florenťané jméno budoucího autora severních dveří jejich baptisteria, křestní kaple nacházející se v těsné blízkosti katedrály. Volba je to přímo geniální.

Ghiberti, původní profesí zlatník, je svědomitý a pečlivý. Na dveřích, které se ve finále skládají z 28 desek a váží zhruba 15,5 tuny, pracuje dnes stěží uvěřitelných 20 let. Na počátku 15. století to ovšem není nic neobvyklého.

Florenťané jsou z jeho díla natolik unesení, že mu následně zadávají i práci na východních dveřích baptisteria. Na nich se ještě překonává. Celé generace umělců se na ně budou jezdit dívat.

Slovutný Michelangelo Buonarroti (1475–1564) je označí za „Rajskou bránu“.

Oříšek pro mecenáše

„Dal jsem umění přednost před penězi. Práci jsem provedl s největší péčí a umem, porozuměním a důmyslem,“ podotýká skromně ke svému veledílu Ghiberti. Samozřejmě že na velkolepých dveřích nepracuje sám.

Má k ruce řadu svých učedníků, z nichž nejvíc vyniká syn prostého řezbáře jménem Donatello (asi 1386–1466). Jeho genialita je nezpochybnitelná. Jakmile si vybuduje jméno jako sochař, zakázky od mocných tohoto světa se mu jen pohrnou.

On však musí o svém díle rozhodovat sám. Kdokoli by chtěl ovlivňovat jeho vizi nebo na něj tlačit z hlediska času, který soše věnuje, se zlou se potáže. Donatello v hloubi duše zůstává prosťáčkem, kterým se narodil. Nikdy se netopí v penězích.

Při jednání s mecenáši se neštítí vulgarit. Vzít takového paličáka pod ochranná křídla chce značnou dávku sebeovládání.

Tím, kdo ho nakonec má dostatek, je majitel tehdy největšího bankovního domu na světě a zároveň nejbohatší muž Evropy Cosimo Medicejský (1389–1464).

Kladkostroj není pro zábavu

Z 600 000 florénů, které Medicej do umění investuje, si svůj díl ukousne i Filippo Brunelleschi. Vyučený zlatník po své prohře v soutěži o dveře florentského baptisteria dlouho nesmutní. Vydává se na studia antických památek do Říma.

V roce 1418 se stává „vynálezcem a správcem“ projektu rozestavěné florentské katedrály Santa Maria del Fiore, jak stojí ve smlouvách. „Postavím kupoli bez nutnosti středové podpěry a složitého lešení,“ slibuje Brunelleschi představitelům města.

Inspiraci hledá u Pantheonu, největší kupole dochované z dob římské říše, a svému slovu architekt dostojí. Zatímco v Čechách husité ničí církevní stavby, ve Florencii roste v letech 1418–1436 jeden z nejimpozantnějších svatostánků na světě.

Pro dopravu stavebního materiálu do velkých výšek používá Brunelleschi kladkostroj. S touto kuriozitou se Florenťané setkávají poprvé, a tak je mistr musí poučovat o tom, že se na stroji nesmějí vozit!