Švýcarská nechuť plést se do konfliktů trvá už téměř půl tisíciletí. Pramení z kruté porážky v bitvě u Marignany, kdy jim to v roce 1515 Francouzi spočítali a na bojišti zemřelo cca 12 000 mužů.

O rok později podepisují s Francií mírovou smlouvu, která znamená zásadní obrat v jejich zahraniční politice. Úplně ustupují od snah stát se velmocí.

Švýcaři se do ničeho se nenechají zatáhnout ani za třicetileté války (1618 – 1648), která celou Evropu převrátí vzhůru nohama. Jim se boje vyhýbají a naprostou nezávislost Švýcarska na Svaté říši římské potvrzuje i Vestfálský mír z roku 1648.

Marné jsou i snahy rakouského kancléře Klemense Metternicha (1773 – 1859) po skončení napoleonských válek na Vídeňském kongresu roku 1815. „Uznání neutrality Švýcarska je v zájmu všech států Evropy,“ přesvědčí ho ženevský diplomat Charles Pictet-de-Rochmont (1755 – 1824).

Všechny ostatní země nakonec přijmou Rochmontovu zásadu, podle které: „Švýcarsko není neutrální ze své vůle, ale z vůle ostatních, neboť existence neutrálního státu v srdci Evropy odpovídá zvláštním zájmům každého státu kontinentu.“

Rejdiště špionů

Švýcarský postoj izolace projde zatěžkávací zkouškou za 2. světové války. V době jejího vypuknutí nehraje ještě země významnou roli, ale to se brzy mění. „V letech 1939 až 1945 bylo Švýcarsko nejvýznamnější mocností celého světa,“ poznamenává sociolog Ziegler.

„… s německým tažením na západ, postupem Němců na Balkán a vstupem Itálie do války získala jeho ochranná role rychle na důležitosti,“ dodává.

Švýcarsko diplomaticky zastupuje třicet pět států, na jeho území se to hemží špiony z různých zemí a probíhají čilá jednání mezi nepřáteli.

150 bernských úředníků a více než 1000 diplomatů po celém světě pracuje na navracení civilních zajatců. Další kontrolují podmínky v zajateckých táborech. Obrovskou práci zvládá Mezinárodní červený kříž.

„V první řadě náleželo právo navštěvovat zajatecké tábory ochranné mocnosti.

Inspektorům však bylo v rozporu s dohodami bráněno vstupovat do tranzitních táborů, kde byli zajatci dlouho zadržováni,“ líčí složitou situaci švýcarský historik Edgar Bonjour (1898 – 1991).

Němci do svých koncentráků prakticky nedovolovali vstup. Bez pomoci v nich proto zahynulo i 58 švýcarských občanů.

Krádeže zlata ve velkém

Snaha uklidňovat rozbouřenou mezinárodní situaci ale rozhodně není omluvou pro obchodování Němci. Ti k vedení války kromě zahraničních surovin potřebují i schopné bankéře – a ty najdou právě ve Švýcarsku.

V okamžiku útoku na Polsko (1. září 1939) má Hitler málo zlata a téměř žádné devizy. Brzy ale situaci vyřeší.

„Finanční žraloci z Curychu, Basileje a Bernu se stali překupníky a pradláky zlata kradeného z centrálních bank Belgie, Polska, Československa, Holandska, Lucemburska (okupovaných zemí – pozn. red.)…“ uvádí Ziegler.

Němci taví zlato uloupené Židům a ze státních pokladů. Slévají ho do cihel a prutů a tisknou na něj cejch Říšské banky. Švýcarům to stačí jako doklad o jeho původu. Do říše za něj putují švýcarské franky.

Zaopatřovali nacisty

Obchody s devizami a kradeným zlatem přitom přímo v Berlíně „posvětí“ sám německý maršál Hermann Göring (1893 – 1946) a švýcarský ministr Hans Fröhlich. Oba pojí přátelství, protože Fröhlich obdivuje nacisty.

Tenhle postoj se sice lidem v Bernu moc nelíbí, ale na druhou stranu ho rádi využívají. Přináší jim nemalé peníze. Když to začíná být s nacistickou velmocí nahnuté, putuje do Švýcarska německý kapitál.

Cílem je zaopatřit nacistickou kliku i po případném pádu Třetí říše. Bez švýcarských peněz by Německo nevydrželo válčit tak dlouho.