„Oblékají se jako děvky v nevěstincích,“ šíří se Paříží pomluvy o milcích krále Jindřicha III. Země se zmítá v náboženských válkách.
Nikdo nemůže věřit nikomu, a tak se panovníkovi na druhou stranu nelze divit, že uprostřed všech těch intrik má potřebu obklopovat se věrnými nohsledy.
Říká se jim mignons – miláčci, nebo také posměšně „dvorské konvalinky“. Vesměs jde o mladé a pohledné šlechtice, kteří by si, nebýt vůle Jindřicha III. (1551–1589), u dvora nejspíš ani neškrtli. Nákladně se oblékají, ale zženštile.
V uších se jim houpají perly, tvář zdobí make-up. Vlasy mívají delší, pečlivě nakadeřené a kolem sebe šíří těžkou vůni parfémů. Zlí jazykové tvrdí, že jsou homosexuální a musejí být panovníkovi po vůli. Ve skutečnosti řada z nich ale dokáže poplést hlavu nejedné krásce ode dvora.
Jindřichovým nepřátelům a postupně i celému lidu vadí četné dary, jimiž je král zahrnuje, stejně jako pozemky nebo tituly. Jenže i zde platí – něco za něco.
„Pro svého pána dělali vše, jen aby ho potěšili… Báli se ho a ctili více než Boha,“ líčí dobový kronikář Pierre de l´Estoile (1546–1611). Když na to přijde, mignons neváhají pro Jindřichovu čest položit vlastní život…
O dámu nejde
Paříž se v neděli 27. dubna 1578 teprve pozvolna probouzí k životu, když si na jejím východním okraji dávají v pět hodin ráno dostaveníčko tři královi milci se třemi stoupenci králova odpůrce a vůdce francouzských katolíků, vévody de Guise (1550–1588).
Vyzyvatelem na souboj je Jacques de Lévis, hrabě de Caylus (1554–1578), panovníkův věrný stoupenec a vyhlášený duelant. Důvod k souboji zůstává dodnes neznámý. Snad jde o dámu.
Je pravdou, že mignons často provokovali soky z nepřátelských táborů skrze banální milostné pletky. Všichni ale samozřejmě vědí, že ve hře je mnohem víc… O důležitosti tohoto nedělního rána nemůže být pochyb.
Už jen proto, že vyzyvatel k souboji zvolil střet tří proti třem v odkazu na antickou mytologii, podle níž se stejným způsobem rozhodli vyřešit svůj věčný spor tři zástupci Říma a tři představitelé konkurenčního města Alba Longa.
Krev na košilích
Soky ve francouzském střetu určuje los. Proti hraběti de Caylus stojí Balzac d´Entragues (1547–1610), o němž kolují zvěsti, že se stal milencem náruživé Markéty z Valois (1553–1615), královy sestry.
I když je celý souboj naplánován v souladu s pravidly, zbraně zřejmě nebyly předem určené. „Máš dýku, a já ne!“ rozčiluje se Caylus, vyzbrojený jen kratším rapírem, na svého soka. „Pak jsi udělal velkou chybu, když jsi ji zapomněl doma,“ křikne na něj nepřítel.
A už řinčí kov o kov. Prostranstvím Marché-aux-Chevaux se zakrátko rozléhá úpění zraněných. Zem skrápějí kapky krve.
Obratnější meč
„Vzdejte se, ušetřím vás!“ vyzývá úspěšnější Balzac d´Entragues ustupujícího hraběte de Caylus. Ten návrh rázně odmítne. Dopadá na něj jedna rána za druhou. „Ať žije král!“ volá přesto odhodlaně po každém zásahu.
Nakonec jich schytá 19! Výsledek souboje je hrozivý. Dva z bojovníků umírají na místě, další následující den. Hrabě de Caylus vzdoruje svým zraněním déle než měsíc. Třebaže u jeho lůžka bdí sám král a o zdraví duelanta pečují ti nejlepší lékaři, smrti neujde.
Jen jediný z Jindřichových mignons přežije a zotaví se z vážného zranění na hlavě. Téměř nezraněn je pouze Balzac d´Entragues. Král v jeho případě prokáže velkou shovívavost. Smrt jednoho ze svých favoritů mu nezazlívá.
„Pro obratnější meč se na něho můžeme jen těžko hněvat,“ schvaluje princip souboje Jindřich III.
