Prvním papežem z rodu Borgiů se stává Kalixtus III. Svým příbuzným zajišťuje církevní funkce, ze kterých jim něco kápne. Dvou synovcům zabezpečí v roce 1456 i jmenování kardinálem. A uplácí ve velkém…

Papež Kalixtus III. (1378 –1458), původně Alonso Borgia zařídí jednomu za svých synovců, Rodrigu Borgiovi (1431 – 1503) kardinálský klobouk.

Tehdy mu ještě není 30 let, což vzbudí protesty ostatních prelátů, protože na kardinálský klobouk mají podle zvyklostí nárok jenom starší a zralí muži. Ti doufají, že Kalixtus zemře dřív, než stihne potvrdit platnost volby obou mladíčků. Ovšem spletou se.

Rodrigo stoupá v přízni pořád výš a ještě za Kalixtova života se v roce 1457 stává vícekancléřem církve.

Přestože mu k vytoužené funkci zástupce Boha na zemi chybí jeden jediný krůček, na papežský stolec si nakonec musí počkat dlouhých 34 let a přežije čtyři papeže.

Kvůli volbě si dají pěstí

Mezitím si dopřává nevázané sexuální orgie a jeho milenky mu porodí osm dětí. Hromadí majetek, což vzbuzuje závist současníků.

„Jeho úřady, početná opatství v Itálii a Španělsku a jeho tři biskupství ve Valencii, Portu a Cartageně mu vynášely veliké příjmy a říká se, že jen úřad vicekancléře mu přináší 8000 zlatých florinů (zlaté mince ražené ve Florencii – pozn. red.),“ uvádí jeden z nich.

Pomocí nahrabaných peněz buduje dynastii, která má své obratné prsty v téměř všech politických intrikách tehdejší Evropy.

Přesto, když v roce 1492 umírá papež Inocenc VIII. (1432 – 1492), jsou jeho šance na zvolení na svatopetrský stolec minimální.

Na konkláve (shromáždění kardinálů k volbě papeže – pozn. red.) mu vyčítají španělský původ a kromě slovních urážek dojde i na rány pěstí. V zákulisí se ale nepřetržitě jedná – a neustále uplácí.

Jeden kardinál chce vyšachovat druhého za mohutného přispění mocných rodin vládnoucích v italských městských státech.

Jednomu nabídne palác, druhý se raději vzdá

Rodrigo stojí stranou pletich, protože italští kardinálové k němu jako Katalánci nemají důvěru. Dává mu to výhodu, že se zdánlivě nenamočí do korupčních machinací, které shromáždění provázejí. Skutečnost je ale přesně opačná.

Díky svému bohatství může kupovat hlasy ve velkém. Nejdůležitějšími soupeři jsou pro něho Ascanio Sforza (1455 – 1505) a Giuliano della Rovere (1443 – 1513).

V prvním hlasování je třetí v pořadí a využívá situace, že mezi Ascaniem a Giulianem je skóre téměř nerozhodně. S oběma si sjednává schůzky.

 „Řekněte si, co chcete: Biskupství ve Španělsku? Opatství? Hrad? Část mých pozemků? Nebo raději zlato a šperky?“ nabídne v soukromí svých komnat Giulianovi. To nejlepší si ale nechává v záloze pro Ascania.

„Tento pohádkový palác bude váš,“ řekne mu po prohlídce honosného borgiovského paláce v Římě u řeky Tibery. „A úřad vicekancléře k tomu, samozřejmě,“ dodá a vychutnává si jeho překvapení.

Sforza s ním v chtivosti a bohatství nemůže vůbec soutěžit, nechává si proto pět dní na rozmyšlenou a nakonec neodolá.

Sotva se vzdá bojů, della Rovere, který předtím prohlašoval, že „kdokoli by byl lepší, než další borgiovský papež,“ teď od dalších protestů ustupuje. Chce si alespoň uchovat svoji vlastní tvář. Ví, že proti přesile nemá šanci uspět.

Řím doupětem zlodějů

Svoji odměnu s chutí shrábnou i ostatní kardinálové. Z 27mi členů konkláve se jich hlasování zúčastní 23. Peníze jich odmítne pouhých pět. Kolik jim přesně nabídl, bohužel nevíme, šlo nejspíše o desetitisíce florinů.

Po celonočním jednání se 11. srpna 1492 Rodrigo Borgia, teď už papež Alexandr VI. objevuje na balkoně ve Vatikánu a žehná celému světu. Tolik touží po osobním zisku, že o něm italský historik Francesco Guicciardini (1483 – 1540) pohrdavě říká:

„V něm byly obsaženy v plné míře všechny neřesti těla i ducha… Slíbil cokoli bez problémů, ale nevázal se k ničemu, co mu nebylo užitečné. Vůbec se nestaral o spravedlnost, protože za jeho dnů byl Řím doupětem zlodějů a vrahů.“