Žoldnéřům neleží na srdci nic než peníze a vlastního života si cení víc než nehynoucí slávy a cti. Na vlastní kůži to poznává i vrchní velitel císařské armády Albrecht z Valdštejna.
Za třicetileté války v listopadu 1632, zrovna když se chystá se svým vojskem přezimovat v Sasku, na Albrechta z Valdštejna (1583–1634) zaútočí Švédové, vedení svým srdnatým králem Gustavem II. Adolfem (1594–1632).
Štěstí se v bitvě u Lützenu (jihozápadně od saského Lipska) přelévá z jedné bojující strany na druhou. V jednom okamžiku to už s císařskými vypadá hodně bledě.
Poté, co je smrtelně zraněn Valdštejnův věrný generál Jindřich Gottfried Pappenheim (1594–1632), se některé oddíly dávají na úprk. Co víc, na svém útěku se ještě drancují zásoby vlastní armády. Jakmile to zjistí Valdštejn, soptí vzteky. „Dezertéry pochytat a postavit v Praze před soud!“ rozkazuje.
Šelmy, zlosyni a zloději
Nad těmi vojáky, kterým se nepodaří před vojevůdcovou zlobou včas zmizet, se stahují mračna. Za přísných bezpečnostních podmínek zasedá v Praze na přelomu ledna a února 1633 mimořádný soud. Padá celkem 16 rozsudků smrti.
Dalších 28 osob je odsouzeno v nepřítomnosti jako „šelmy, zlosyni a zloději, kteří nejmilostivějšímu císaři a pánu ukradli z měšce peníze a žold“. Milosti se v tomto případě neudělují.
Valdštejn je neoblomný, a tak během prvních únorových dní vyrůstá na Staroměstském náměstí v Praze v těsné blízkosti radnice popravčí lešení potažené černým suknem – přesně v místech, kde o 12 let dřív skončilo svůj život 27 českých „pánů“.
Pražané chodí zvědavě kolem a vyměňují si mezi sebou významné pohledy. „Slyšeli jste to? Popravovat bude Jan Mydlář,“ šuškají si lidé.
Dostali víno na rozloučenou
Jan Mydlář začíná popravovat 14. února 1633 v osm hodin ráno. Praha v tu chvíli připomíná nedobytnou pevnost. Městské brány jsou uzavřené, mosty se ocitají pod přísným dohledem vojáků.
Přímo na Staroměstském náměstí hlídkují tři Valdštejnovi zcela oddané pluky. Dva stojí v pozadí, jeden tvoří neprostupnou hradbu mezi popravčím lešením a zvědavým davem. Odsouzenci jsou přiváděni po jednom zvláštní chodbou, vedoucí přímo z radnice.
Jako první kráčí na popraviště 27letý plukovník Jan Mikuláš z Hagenu.
Jde, pohroužen sám do sebe. Na lešení pokleká před velkým křížem a modlí se. Pak snímá z ramen vrchní kabátec, odmítá nechat si zavázat oči a klidně nastavuje katovi svůj krk.
Podle dobových zpráv i další odsouzenci na smrt si v posledních okamžicích svého života zachovávají důstojnost. Někteří působí až vzpurným dojmem. Ostatně večer před popravou jim bylo povoleno občerstvit se hojně vínem…
Dav milost nevyprosí
Srdce Pražanů nejvíce dojme osud mladičkého rytmistra Hilmara Staitze von Wobersnau, který má být mezi důstojníky popraven jako poslední. Jeho důstojné vzezření, mládí, projev i zbožnost, která se mu zračí v očích, nenechává dav v klidu.
„Milost, milost, milost!“ ozývá se z davu. Maršálek Jindřich Holk, jenž má celé krvavé divadlo na povel, nakonec osobně zamíří za Valdštejnem do jeho malostranského paláce, aby pro mladíka vyprosil milost.
Neuspěje však ani on, a tak je Staitz popraven. Po devíti důstojnících přicházejí na řadu prostí vojáci. Dva z nich jsou oběšeni. V podstatě jde o náhodný výběr. Vina jim nebyla prokázána.
Místokapitánovi Josefu Winklerovi je veřejně zlomen meč a na druhý den je vymrskán z Prahy. Proč je Valdštejn tak krutý?
Jeho současníci ho podezírají, že se tvrdostí trestů vůči dezertérům snažil maskovat vlastní pochybení v bitvě u Lützenu, v níž nakonec nařídil vojákům ústup.
