„Pozor na manželky! Vedeme plešatého smilníka!“ rozkřikují po Římě Caeasarovi vojáci během jeho triumfálního průvodu. Něco pravdy na tom nejspíš bude.
„Postumia, žena Servia Sulicia, Lollia, žena Aula Gabinia, Tertulla, žena Marca Crassa, Mucia, žena Pompeiova,“ vypočítává římský historik Suetonius Ceasarovy milenky.
Jednou z prvních věcí, které mladý Caesar (100–44 př. n. l.) po smrti svého otce udělá, je, že se rozvede s dívkou, kterou mu rodina vybrala.
Cossutia, jak se nešťastnice jmenuje, mu nemůže být na politickém vzestupu nijak nápomocna. Místo ní se ožení s Cornelií (asi 97–69 př. n. l.), dcerou konzula Cinny (†84 př. n. l.).
Manželství je to mimořádně šťastné, i když Caesar řadu měsíců tráví mimo domov. Vzejde z něj jeho jediný legitimní potomek – dcera Julia (asi 76–54 př. n. l.).
Svazek přetrvá i Sullovo naléhání, aby se mladý Caesar s Cornelií rozvedl a oženil se s některou z diktátorových příbuzných. Caesar hrdě odmítá, třebaže mu za to může hrozit smrt. Když Cornelia v roce 69 př. n. l. umírá, Caesar pro ni skutečně truchlí a uspořádá jí velký veřejný pohřeb.
K rozvodu stačí věta
Roku 62 př. n. l. se v Caesarově domě koná oslava Dobré bohyně. Tento svátek je v římském kalendáři vyhrazen pouze ženám. Muži se rituálů neúčastní. Jeden však v převlečení za harfenistku tentokrát do domu pronikne.
Je jím Publius Clodius Pulcher (asi 93–52 př. n. l.), milenec Caesarovy třetí manželky Pompeiy. Jejich tajné dostaveníčko je prozrazeno a Římem otřásá obrovský skandál. Caesar se s nevěrnicí rozvádí.
Podle dobového zvyku k tomu zhrzenému manželovi stačí pronést větu: „Vezmi si svoje věci!“
Cizoložství se v Římě ženám netoleruje. To samé však neplatí o mužích. Obecně se uznává, že muž má kromě manželky ještě nějakou milenku. O Caesarovi to platí rovněž. „Jeho vášeň byla bezuzdná a nevázaná,“ líčí Suetonius (asi 69–po r. 122 n.
l.). Jeho výše uvedený seznam žen, které Caesar svedl, není zdaleka úplný. Zatímco by jiný muž vyrazil za kurtizánou, Caesar si své milenky zásadně vybírá mezi vdanými dámami, často manželkami ctihodných senátorů. Proč?
Někteří historikové tvrdí, že si tak potřebuje dokázat, že nad svými soky zvítězí nejen na politickém kolbišti, ale i v jejich vlastních ložnicích.
Bruta trápí otec
Jedna z řady Caesarových milenek ale nápadně vyčnívá. „Miloval ji přede všemi ostatními,“ uvádí Suetonius k jeho vztahu se vznešenou Servilií (asi 104–po r. 42 př. n. l.). Románek s ní nemá krátké trvání jako ostatní.
Servilia je totiž Caesarovi rovnocennou partnerkou. A někteří letopisci připisují Caesarovi i otcovství Serviliina syna Bruta (85–42 př. n. l.), jednoho z pozdějších diktátorových vrahů.
I když si samotný Brutus zakládá na svých předcích a představa nelegitimního původu ho velmi sužuje, možností, že by Caesar mohl být jeho pravým otcem, se nejspíš sám v duchu zabývá.
„Naši předkové byli názoru, že nesmíme snášet žádného tyrana, i kdyby jím byl náš vlastní otec,“ prohlásí krátce před atentátem na Caesara. Přibližně v roce 59 př. n. l., kdy se počtvrté žení s Calpurnií (75–po r. 44 př. n. l.), obdaruje Caesar ještě Servilii velkou perlou nedozírné ceny.
Další sporný levoboček
Třebaže je jeho čtvrté manželství opět politicky výhodné a relativně šťastné, Caesar se dalším ženám nevyhýbá. Jeho nejznámější milenkou se v roce 48 př. n. l. stává egyptská královna Kleopatra VII. (69–30 př. n. l.).
Z jejich spojení má vzejít syn Caesarion (47–30 př. n. l.).
Vzhledem k tomu, že ho Caesar nezmiňuje ve své závěti, se však objevují spekulace, že chlapec byl jen nastrčenou figurkou, kterou chtěla Kleopatra se svým dalším římským milencem Markem Antoniem (83–30 př. n.
l.) využít, aby oslabila moc pravého Caesarova dědice a prasynovce Oktaviána (63 př. n. l.–14 n. l.).
