Dona Magdalena de Ulloa vlastní honosný dům poblíž španělského Valladolidu.
„Jde o syna významného muže a drahého přítele,“ s těmito slovy k ní na počátku 50. let 16. století posílá modrookého světlovlasého chlapce její choť a dvorní maršál Luis Mendez de Quijada, aby se o dítě náležitě postarala.
„Snad je to manželův levoboček, kterého zplodil s nějakou ženou v Nizozemí, kde pobývá po boku císaře,“ probleskne hlavou bezdětné dámě. Učenlivé dítě přesto zahrne mateřskou láskou a postará se o jeho vzdělání, hodné španělského granda.
Když se v roce 1555 císař Karel V. (1500–1558) vrací do Španělska, je dona Magdalena i s chlapcem povolána do jeho blízkosti.
Spor o otce
Mladičký Jerónimo, jak mu tehdy všichni říkají, smí u císaře vykonávat funkci pážete. O svém pravém původu císařského levobočka stále nic netuší.
Až po Karlově smrti mu pravdu prozrazuje jeho nevlastní bratr a nový španělský král Filip II. (1527–1598). Ten se také postará o hochovu další výchovu.
Excelence don Juan d´Austria (1547–1578), jak je nyní titulován, může dokonce studovat po boku Filipova vlastního syna, labilního dona Carlose (1545–1568). „Nemluvím s nikým, kdo je nižšího stavu.
Vaše matka byla děvka a vy jste bastard,“ oboří se jednoho dne na Juana prchlivý dědic trůnu. „V každém případě byl můj otec významnější muž než váš,“ odsekává princi levoboček. Carlos si okamžitě běží stěžovat k Filipovi, ale ten dává za pravdu Juanovi.
Po sutaně netoužil
Karel V. naplánoval Juanovi církevní kariéru. Filip se jeho vůli snaží naplnit a obrací se dokonce na papeže s žádostí, zda by jeho nevlastnímu bratrovi neudělil kardinálský klobouk. O církevní dráze sám levoboček však nechce ani slyšet.
Mnohem více sní o životě na bitevním poli. „Můžete se na mne spolehnout jako na málokoho jiného,“ píše nadšený mladík králi z jednoho vojenského tažení. Svou statečností si don Juan postupně získává srdce Španělů. Když se formuje tzv.
Svatá liga proti Turkům (kromě Španělska a Papežského státu se v ní nacházejí například Benátky nebo Janov), král ho proto pověřuje vrchním velením na moři i na zemi.
Vyhlédli mu královnu
Levobočkův velký triumf přichází 7. října 1571 v bitvě u řeckého Lepanta v Jónském moři. Turci jsou rozprášeni. Zaznamenají 113 zničených nebo potopených lodí a dalších 117 dobytých. Na straně Svaté ligy jsou ztráty minimální.
„Největší denní výkon za celá staletí,“ poznamenává lakonicky přímý účastník bojů a pozdější slavný španělský spisovatel Miguel de Cervantes (1547–1616). Don Juan se pyšní titulem vítěze od Lepanta.
Pravdou je, že svým bojovým nadšením přesvědčil věčně rozhádané vojevůdce Svaté ligy, aby zaujali jednotný postoj.
Oslavován křesťanskou Evropou nyní sní o větší nezávislosti na Filipovi II., o nějakém trůnu. Mezi Španělskem a Římem se dokonce přetřásá jeho možný sňatek se skotskou královnou Marií Stuartovnou (1542–1587), toho času anglickou zajatkyní.
Z těchto romantických plánů ale sejde… Filip II. ho jmenuje nizozemským místodržícím. V září 1578 všemi oslavovaný levoboček prodělá v Namuru (dnes v Belgii) několik záchvatů snad tyfové horečky.
Z posledních sil se rozhodne opustit město a přesídlit na venkov, kde táboří jeden ze španělských pluků. Odmítá však obsadit některý z důstojnických bytů. Vyklidí mu proto starý holubník, v němž nemanželský syn Karla V. 1. října 1578 umírá.
