Až do začátku roku 1943 se mohlo zdát, že armáda nacistického Německa je neporazitelná. Ano, v letecké bitvě s Brity Němci nedosáhli svých cílů a v zimě roku 1941 byli odraženi u Moskvy.

Přes tyto neúspěchy si však wehrmacht udržoval stálou iniciativu a auru nepřemožitelnosti. Až do chvíle, kdy německý voják došel ke Stalingradu. Město, pojmenované po jednom z nejkrvavějších diktátorů historie, se stalo psychologickým zlomem 2. světové války.

Německý útok směrem na Stalinfrad byl zahájen 28. června 1942. Zpočátku byl postup wehrmachtu drtivý. Mezi Charkovem a Kurskem došlo k prolomení fronty a Němci se hnali na východ.

Hitler byl z úspěchu nadšen a nařídil, aby se jeho jednotky rozdělily. Věřil totiž, že zvládnou společně obsadit jak Kavkaz, tak Stalingrad. 23. července byl obsazen Rostov na Donu.

V tu chvíli byly z armádní skupiny B vyčleněny dvě obrněné armády s rozkazem útočit na ropná pole u Grozného.

Nakonec se však Stalingrad stal pohřebištěm nacistických nadějí na ovládnutí SSSR, když velitel zbytků 6. německé armády Friedrich Paulus podepsal kapitulaci 31. ledna 1943. Stalingrad se stal nejkrvavějším bojištěm druhé světové války.

Svou smrt zde našlo 1 100 000 sovětských vojáků, 800 000 Němců a další tisíce z řad Italů, Maďarů, Chorvatů a Rumunů, ale třeba i dobrovolníků z Francie.

O tom však v německém zázemí vědělo jen nejužší vedení. Začátkem roku 1943 plnily stránky novin v nacistickém Německu kromě ideologických floskulí především zprávy o ponorkové válce v Atlantiku.

Pátého ledna, kdy je 6. armáda již pevně sevřena ve stalingradském kotli, se v tisku objevuje zpráva o potopení sovětského parníku. 7. ledna se objevuje článek „Sovětské útoky na Donu odraženy“. Hovoří se o zničení 20 nepřátelských tanků i o úspěších německých stíhačů.

11. ledna se v novinách píše: „U Stalingradu byly krvavě odraženy pokračující útoky několikanásobné přesily sovětské pěchoty a tanků.“ O vlastních ztrátách však ani slovo.

Až 18. ledna ministr propagandy Goebbels německému tisku dovolí, aby připustil, že se něco děje. „Heroický obranný boj okolo Stalingradu“ je titulek jednoho z článků.

Koncem ledna německé noviny tvrdí, že „Důsledky německých vojenských úspěchů z podzimu 1942 se ukázaly již velice brzy a ukazují se nyní ve větší míře denně.“

Prvního února si Němci mohli přečíst, že „boj 6. armády ve Stalingradu má pod osobním velením svého vrchního velitele generála polního maršála Pauluse hodinu od hodiny stále více srdcervoucí a dramatičtější pokračování.“ O tom, že Paulus předchozí den kapituloval a vzdal se, nepadlo ani slovo, ostatně, tomu v Berlíně nevěřil ani Goebbels.

O konci Paulusovy armády u Stalingradu se zmiňují noviny až 4. února. Ten den vychází článek „Vlajce do posledního dechu věrni“ Píše se v něm: „Je tomu tak.

Již dva týdny bylo jisté, že stalingradští hrdinové nemohou být vyproštěni ani zásobováni, že tito muži stáli na ztracených pozicích, ale měli splnit úkol, na němž závisí… osud Evropy, osud světa…“ Jakoby autor tušil, že jedna z nejzrůdnějších ideologií v dějinách dostala tvrdou ránu, ze které se již nevzpamatuje…