Zlotřilými Marťany, kteří hodlají lidstvo použít jako krmivo, se inspiroval již Herbert George Wells (1866–1946) ve své slavné knize Válka světů.
Nyní již se stoprocentní jistotou můžeme říci, že přímo z naší sluneční soustavy žádná invaze nehrozí. Život, který by si uvědomoval sám sebe, na ní kromě planety Země zcela jistě není.
Ovšem otázka, zda kdy byl, či ještě je na některém z těles sluneční soustavy alespoň jednoduchý život dejme tomu na bakteriální úrovni, zatím vyřešena není. Kapalné vody, která je pro život pozemského typu, nejdůležitějším aspektem, je tu habaděj.
Nedávno byla, byť velmi slaná, dokonce objevena na Marsu, takže představa alespoň mikrobiálních Marťanů není úplně scestná.
Marsovské vozítko Curiosity již našlo možné stopy po někdejším životě na planetě Mars. Ve vzorku horninového prachu robot našlo mimo jiné stopy síry, dusíku, fosforu a uhlíku. To všechno jsou přitom chemické prvky sehrávající důležitou roli při vzniku života.
Z toho se dá podle NASA usuzovat, že dříve mohl na rudé planetě existovat život na mikrobiální úrovni. Vzhledem k podmínkám, jaké panují na rudé planetě, je však nepravděpodobné, že by se zde živé organismy udržely až do současnosti.
A co ostatní planety? Žádná velká sláva. Merkur se slabou kyslíkosodíkovou atmosférou umístěný blízko Slunce je z jedné strany horoucím peklem a z druhé mrazivým královstvím. Extrémní tlak a teploty nad 400 °C na povrchu Venuše životu také příliš nefandí.
Někteří vědci nanejvýš připouštějí možnost existence baktérií vysoko ve Venušině atmosféře, ale tato eventualita také není příliš pravděpodobná. A plynní obři?
Pravda, astronom Carl Sagan (1934–1996) uvažoval o plynných Jupiteřanech, ale tato idea patří spíše do sci-fi žánru.
Mnohem zajímavější v možnostech existence mimozemského života ve sluneční soustavě jsou oběžnice některých planet. Náš Měsíc je zcela jistě mrtvý, stejně tak maličké měsíce Marsu Phobos a Deimos, ale již od oběžné dráhy Jupitera to začíná být zajímavé.
O možnostech života na Jupiterově Europě se mluví již dlouho. Pod jeho ledovým povrchem se totiž nachází rozsáhlý vodní oceán. Podobně jsou na tom i další Jupiterovy oběžnice Ganymed a Callisto.
I kolem dalších planet obíhají tělesa, která by za jistých podmínek mohla splňovat podmínky k tomu, aby se na nich život uchytil. Řeč je především o Saturnových měsících Enceladus, Dione a Titan. Kapalná voda je zřejmě i pod povrchem Neptunova měsíce Tritonu.
A nejnovější data ze sondy New Horizons ukazují, že i Pluto ve svých hlubinách ukrývá vodní oceán.
Podle jedné z teorií během srážky Země s nějakým jiným kosmickým tělesem se do kosmu dostala spousta materiálu. A tento materiál mohl na sobě nést nějaké živé organismy.
Miniaturní pozemšťané přítomní v pozemských meteoritech pak mohli, pokud by přežili cestu vesmírem, což není vyloučené, na Titanu nebo na Europě, oplývajícím organickými sloučeninami, zasít život.
Brett Gladman z univerzity v kanadském Vancouveru se svými kolegy vypočetl, že při nárazu asteroidu o průměru 50 kilometrů (takový zahubil dinosaury) se ze Země odštěpilo asi 600 milionů fragmentů, které se dostaly na oběžnou dráhu kolem Slunce.
Některé z nich měly únikovou rychlost takovou, že zhruba za milion let mohly doletět na Jupiter či Saturn a hlavně na jejich měsíce.
Gladmanův tým spočetl, že asi 20 pozemských kamenů takto mohlo doletět na Titan. Do horní atmosféry tohoto měsíce by vstoupily rychlostí deset až 15 kilometrů za sekundu.
Tuto rychlost cestou k povrchu Titanu by mikroorganismy prý mohly přežít, otázkou podle některých odborníků nicméně zůstává, jak by se dokázaly vyrovnat s mrazivými teplotami Titanu, jež se podle vědců pohybují kolem minus 180 stupňů Celsia.
Do ledového měsíce Europa pak mohlo narazit dokonce asi 100 pozemských meteoritů. Každopádně, dokud se nějaká sonda neprovrtá či neprotaví ledovou krustou zmíněných těles, zůstane pouze u spekulací.
Kosmické agentury sice občas o takových misích hovoří, je však reálné, že před rokem 2030 se žádná taková neuskuteční.
