Udržet se na významných politických postech za Ludvíka XVI., Velké francouzské revoluce, za vlády Napoleona i po návratu Bourbonů k moci, a hlavně všechny tyto režimy přežít, to už chce pořádnou dávku štěstí – nebo prohnanosti.

Oním otrlým mužem, který tím vším disponuje, je francouzský státník a diplomat Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (1754–1838). Ne nadarmo se mu přezdívá „kulhavý ďábel“!

Potomek významné aristokratické rodiny trpí od narození vadou dolní končetiny a kulhá. S kariérou armádního důstojníka, tak jak je u Talleyrandů zvykem, nemůže kvůli tomu počítat.

Víra ho nezajímá

„Co s ním?“ láme si hlavu rodinná rada. Hned po službě v armádě se jí jako nejprestižnější místo pro hraběcího synka jeví nějaký významný církevní post. K němu mu již dopomůže strýček Alexandre (1736–1821), sám remešský arcibiskup.

V roce 1779 Charles Maurice přijímá svěcení na kněze a hned o rok později se stává generálním inspektorem francouzského katolického kléru.

V této důležité funkci jednak zastupuje církev u královského dvora, jednak zodpovídá za evidenci jejího majetku. To je ale také to hlavní, na čem má Talleyrand zájem – peníze a moc.

I když rozhodně nežije v celibátu a jeho víra je více než diskutabilní, díky kontaktům své rodiny je v roce 1789 jmenován biskupem z Autunu (ve východní Francii).

Papežové se mu pomstili

To už se ale Francie zmítá v bouři. Společnost se nebezpečně radikalizuje a král Ludvík XVI. (1754–1793) souhlasí se svoláním generálních stavů. První stav – církev – na jejich zasedání zastupuje právě Talleyrand.

Jenže se náhle vůbec nechová jako jeho představitel. Ostatním církevním hodnostářům vráží kudlu do zad. Znenadání sympatizuje s revolucionáři a jejich antiklerikálními postoji.

„Římskokatolická církev ve Francii musí být podřízena francouzské vládě,“ prohlašuje a v roce 1790 se podílí na vydání zvláštní zákona v tomto duchu. Církev ve Francii je jím de facto znárodněna.

Rozzuřený Řím

Ve hře jsou především rozsáhlé pozemky, které doposud patřily klášterům. Talleyrand je osobně pomáhá Honoré de Mirabeauovi (1749–1791), jednomu z revolučních vůdců, vyvlastnit. Trest z Říma na sebe nenechá dlouho čekat.

V roce 1791 papež Pius VI. (1717–1799) vyobcuje neposlušného Talleyranda z církve. On sám se následně vzdává úřadu biskupa.

O deset let později ho další papež Pius VII. (1742–1823) zcela zbaví kněžského svěcení, což je v dějinách katolické církve zcela ojedinělý krok.