„Němec brouk, hrnce tlouk, pod lavici házel…“ doprovázejí spolužáci sprškou kamenů malého Josefa Dobrovského na studiích v Německém Brodě. V jeho rodině se totiž mluví německy a chlapec neumí česky téměř ani slovo česky…
Josef Dobrovský (1753 – 1829) se po studiích v roce 1776 stává vychovatelem synů hraběte Františka Antonína Nostice (1725 – 1794).
Josef je prý „krásný muž vysoké štíhlé postavy, pravidelných rysů, živého pohledu a výrazného duchaplného vzezření, nenuceného a uhlazeného chování“.
V září 1782 si při honu všimne, že hraběnka Nosticová míří omylem na svého syna. Duchapřítomně se postaví do rány, takže mladíka kulka jenom škrábne, ale Josefovi poraní kyčel. Není jisté, zda zranění přežije!
Kulce, která zůstane v jeho těle, později přičítá propuknutí své duševní choroby.
Podivín v modrém
Spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský (1837 – 1883) pro něj vymyslí přezdívku „modrý abbé.“ Josef miluje modrou barvu a všechno od kabátu až po střevíce nosí modré. I jeho bible je modrá!
Podle Karla Hostaše (†1934), ředitele klatovského muzea, je Dobrovský svérázný: „Nejraději čerstvou vodu nebo podmáslí píval. Před spaním do hlíny vodu vlíti si dal a v ní bosou nohou hodinu šlapal.“ Používání mýdla považuje za zhýčkanost: „Tělo své nechci mýdlem čistit a v rozmařilosti jemu hovět nechat.“
Dlouhé vyspávání nemá rád
Vodu používá jako lék, troufne si s ní i léčit lidi! Nemocnému červenkou přikládá studené obklady. Jeho pacient ale bohužel kůru nepřežije. Nemá rád dlouhé vyspávání.
Když jednou přijde ráno k učiteli do Políny u Chudenic na Plzeňsku, kam jezdí na letní byt, všichni ještě spí. Vzbudí proto jednoho chlapce: „Když slunce vychází, vstávejte, a když slunce vzešlo, hejbejte se!“
Izolujte toho blázna!
V roce 1795 onemocní duševní chorobou. Nechce si ale připustit, že nemoc, která se projevuje blouzněním a ztrátou kontroly nad tím, co říká a píše, nejspíš pochází z usilovného studia a přepracování.
O šest let později se ho dokonce zmocňuje zuřivost a pražská policie ho chce izolovat! Dostává se do ústavu choromyslných a vyléčí se jedině díky doktoru Theobaldu Heldovi (1770 – 1851). Přesto ještě občas dostane záchvat.
