Jedním z významných mezníků v historii lékařství jsou bezesporu úspěšně zvládnuté transplantace. Jedná se o nesmírně náročné operace, které lidstvo umí teprve několik posledních pár desítek let.
A přesto první pokusy o jejich uskutečnění proběhly v době, kdy se medicína teprve začínala nemotorně batolit.
První pokusy o transplantaci, jak praví dochované záznamy, měli provádět čínští chirurgové již dvě stovky let před naším letopočtem. „Vyměnili dvěma mužům srdce,“ píše se v tehdejších kronikách.
Evropská středověká legenda zase vypráví příběh o tom, kterak svatí Kosmas a Damián uřízli spícímu člověku nemocnou nohu a nahradili ji nohou černocha, který krátce předtím zemřel. Z dnešního pohledu je jisté, že v obou případech se jedná o mýty.
Západní medicína si možností transplantací začala více všímat v novověku. Během 16. století se nad transplantacemi zamýšlel italský lékař a jeden z otců plastické chirurgie Gasparo Tagliacozzi (1545–1599).
Během následujících desítek let občas došlo k určitým pokusům, které transplantaci sice připomínaly, ale vzhledem k úrovni tehdejších znalostí i technického vybavení, o žádné průlomy jít nemohlo. Skutečně úspěšné transplantace lidských orgánů jsou záležitostí až 20. století.
V první řadě bylo třeba vyřešit imunologickou reakci v těle příjemce. Organismus totiž nový orgán vnímá jako cizí subjekt a snaží se jej pomocí imunity eliminovat. Nový orgán tak může být zcela zničen.
Základy, jak tento problém obejít, položili již začátkem 20. století americký fyziolog Alexis Carrel (1880–1863) a francouzský chirurg Charles Guthrie (1873–1944).
Právě oni dva v roce 1905 provedli na univerzitě v Chicagu první zdokumentovanou transplantaci srdce. To odebrali od malého psa a transplantovali jej na krk psa většího.
Orgán obnovil činnost, ale protože pes nedostal léky proti srážení krve, došlo po zhruba dvou hodinách k trombóze a pokus byl ukončen.
S první úspěšnou transplantací lidského orgánu je poněkud zapeklitější. Americkému chirurgovi Richardu Lawlerovi se v roce 1950 podařilo úspěšně transplantovat ledvinu.
Tato transplantace ale bývá někdy v chronologii prvenství opomíjena, ačkoliv byla úspěšná a pacientka Ruth Tuckerová žila dalších šest let. Necelý rok po operaci se totiž vrátila do nemocnice, kde bylo zjištěno, že její tělo implantát odmítlo.
V té době ještě stále nebyla plně vyvinuta imunosupresiva, tedy léky, jež pomáhají zabránit odmítnutí transplantovaného orgánu. Tuckerové ale mezitím začala znovu pracovat její vlastní, nemocná ledvina.
Jako první úspěšná transplantace ledviny tak bývá často uváděna až ta, kterou provedli v prosinci 1954 bostonští specialisté pod vedením Josepha Murraye, jenž v roce 1990 dostal za průkopnické činy na tomto poli Nobelovu cenu. Aby eliminovali riziko odmítnutí implantátu, uskutečnili v Bostonu transplantaci mezi jednovaječnými dvojčaty, a příjemce tak žil dalších osm let.
První transplantaci ledviny mezi geneticky odlišnými jedinci provedl Murray v lednu 1959 a v roce 1962 také on uskutečnil první transplantaci ledviny od mrtvého dárce. V současnosti se po celém světě uskuteční na 70 000 transplantací ledvin za rok.
Srdce je motorem života a transplantovat jej není žádní legrace. První úspěšná operace tohoto druhu se uskutečnila 3. prosince 1967 v Jihoafrické republice. Hlavním operatérem byl lékař Christian Barnard (1922–2001).
Operace v nemocnici Groote Schuur trvala pět hodin a podílel se na ní třicetičlenný tým lékařů.
Čtyřiapadesátiletému obchodníkovi Louisi Washkanskému, který pocházel z Litvy, voperovali srdce pětadvacetileté ženy, která zahynula při autonehodě. Washkansky zemřel 18 dnů po operaci na následky zápalu plic, přesto operace znamenala převratný posun v medicíně.
Washkansky ovšem nebyl prvním člověkem, který dostal šanci žít s novým srdcem. V lednu 1964 transplantoval James Hardy v americkém Jacksonu pacientovi srdce šimpanzí. Ten s ním žil dvě hodiny.
V současnosti se již transplantuje leccos. Nejen ledviny či srdce, ale i plíce, játra, ba i třeba obličej. Některé transplantace jsou vskutku unikátní. V září 1998 se ve Francii podařilo úspěšně transplantovat horní končetinu.
Vše ale dopadlo překvapujícím způsobem. Clint Hallam, novozélandský pacient, mohl po operaci rukou nejen hýbat, ale zvládl i tak delikátní činnost, jako je psaní.
Ovšem transplantaci nezvládl psychicky a po čase si tuto ruku nechal opět amputovat. Podobně dopadla i první transplantace penisu. V roce 2006 čínští chirurgové úspěšně přenesli pohlavní úd, jehož novým majitelem se stal čtyřiačtyřicetiletý muž.
I pro něj byl nový orgán nesnesitelnou psychickou zátěží a po pouhých osmi dnech požádal o jeho odstranění. Tyto případy poukazují, že transplantace jsou i etický problém.
Sžití s cizím orgánem, jehož majitel je po smrti, může být pro leckoho obtížné. Například při transplantaci reprodukčních orgánů skutečným rodičem pak není ten, kdo se stane otcem či matkou případného dítěte. Úplně za hranou je pak transplantace mozku. Ta však při znalostech současné medicíny ani není možná.
