Zásluhy o panovníka a stát znamenají v průběhu dějin aristokratické výsady a pěkný erb. V 19. století je ale v habsburské monarchii všechno jinak.
Šlechtických titulů přibývá víc, než kdykoli předtím. Bohatí podnikatelé si je mohou dokonce i koupit, peníze do stále prázdné státní kasy se vždy hodí…
Poplatek za udělení šlechtického titulu ale není žádnou novinkou. Už za první diplomy, potvrzující šlechtictví, se u nás ve 14. století platilo.
V habsburské říši později zavedla systém poplatků dvorská kancelář.
Jak píše český historik Jan Županič (*1972), podle zákona z roku 1840 stálo povýšení na rytíře 1575 zlatých, na svobodného pána (barona) 3150 zlatých, hraběte 6300 zlatých a knížete 12600 zlatých. Poplatky se ale až do zániku monarchie v roce 1918 nezvyšovaly.
Pro porovnání, roční plat vysoce postaveného okresního úředníka byl kolem roku 1890 cca 1500 zlatých. Po napoleonských válkách v roce 1815 je Rakousko v hrozné finanční situaci. Zoufale potřebuje peníze, které může sehnat jedině bankéřský rod Rotschildů.
Ten zase touží po oficiálním uznání, kterého se mu nedostává.
Proto když císař František I. (1768 – 1835) vydává 25. září 1816 bratrům Amschelovi (1773 – 1855) a Salomonovi (1774 – 1855) Rotschildovým titul baronů, je to oboustranně výhodný obchod.
Stačí jim krabička na tabák
Státní rada, baron Lederer, ale tvrdí, že Rotschildům jde jenom o zisk a navrhuje císaři, aby jim místo titulu raději věnoval „zlatou tabatěrku na šňupavý tabák s diamanty vykládaným monogramem Vašeho Veličenstva.“ Prakticky uvažující ministr zahraničí Klemens Metternich (1773 – 1859) ale dobře ví, že tohle je příležitost smazat státní dluhy a Rotschildů se zastane.
V Čechách je to přesně naopak. Většině lidí je jedno, že mohou zaplatit peníze a titul získat. Jejich zkušenosti s habsburskou monarchií jsou špatné, proto s ní raději nechtějí mít nic společného.
Ani titul barona. Josef Zítek (1832 – 1909) dostává za zásluhy o vybudování Národního divadla řád Železné koruny III. třídy, díky kterému má po podání žádosti nárok na šlechtické povýšení, ale nikdy o něj nepožádá. Nechce.
Nakonec mu ho sám císař František Josef I. (1830 – 1916) doslova vnutí! Udělá to při 60. výročí svého panování 30. listopadu 1908.
Naštvaná dcera
Největší problém ale má se šlechtictvím politik František Ladislav Rieger (1818 – 1903). Když se v červnu 1881 stane držitelem řádu Železné koruny II. třídy, naštve tím i svoji dceru Marii: „Mluvila počátkem července s Riegrem o řádu.
Řekla mu, že jí to je nemilé, protože se to stalo v době, kdy národu nic nedali. Kdyby dali národu i vůdci, bylo by to v pořádku. Ale takto jest to oddělování vůdce od národa.“
Rieger jí odpoví: „Já bych nerad žádal, a jestli mi to bude možno, raději se tomu vyhnu, jestli mi ale Taafe (v letech 1879 – 1893 předseda rakouské vlády – pozn. redakce) přímo řekne: dělejte to, císař si žádá, co mám pak dělati?“
Baronství je katastrofa
Otázka, jestli má o titul požádat, nebo ne, Riegrovi způsobí spoustu bezesných nocí.
Nespí kvůli tomu, co na to řekne česká veřejnost a jeho rodina.
Váhá celých 16 let! Z nepříjemné situace se chce šikovně dostat. Pověřuje proto historiky, aby dokázali, že Riegerové pocházejí ze šlechtické rodiny, která zchudla v 17. století.
Nepodaří se mu to, i když by to usnadnilo jeho situaci.
Konečně by ho nikdo nemohl podezírat, že slouží rakousko-uherské vládě…
V roce 1897 se ale nakonec přece stává baronem. Jeho syn Bohuš říká, že je to katastrofa: „Badeni (v letech 1895 – 1897 předseda rakouské vlády – pozn. redakce) povýšil Riegra na barona, aby ho učinil v politice české nemožným.“
