Když je den plný smůly, lidé kolem jsou nervózní a nic se nedaří, řekne se, že jsou asi skvrny na Slunci.

To, co z pohledu ze Země vypadá jako malý nepatrný flíček, je ve skutečnosti gigantický výbuch pohybující se rychlostí kolem jednoho milionu kilometrů v hodině. A to je jen obyčejná erupce.

Vědci nyní pozorují i tzv. supererupce, které probíhají na vzdálených hvězdách.

Výbuch na Slunci je skutečně něčím monstrózním. Ale taková supererupce může být podle astronomů 10x až 10 000x silnější než  klasická erupce, která může být  pro lidstvo také nebezpečná.

V přímém ohrožení jsou především astronauti ve volném vesmíru, ale i elektrické pozemské rozvody. Se slunečním supervýbuchem by se naše civilizace vyrovnat nedokázala. Může nám něco takového naše mateřská hvězda způsobit?

Psal se rok 1859. Kronikáři měli v tomto roce dostatek témat, aby zaplnili stránky svých letopisů. Sjednocuje se Rumunsko, Rakousko prohrává v bitvě u Solferina, Charles Darwin publikuje svou studii s názvem O vzniku druhů přirozeným výběrem.

A ještě něco. V Americe a v Evropě dojde k nevídané věci. Zničehonic jsou zde vyzkratovány dráty telegrafního vedení a zároveň dochází k rozsáhlým požárům. Příčina? Rozsáhlá sluneční bouře.

Moderní elektrické rozvaděče jsou natolik propojené, že vlastně vytvářejí jeden celistvý organismus.

Jakmile přestane fungovat jeden, rozjede se dominový efekt. Během chvíle může být bez proudu polovina Evropy. Pořádný výron vysoce energetického záření ze Slunce by něco takového bez problémů dokázal.

Vědce tento jev velmi zajímá. Supervýbuch na hvězdě slunečního typu je vzácným úkazem, proto jich v minulosti bylo pozorováno jen poskrovnu. To se změnilo ve chvíli, kdy v kosmu začal pracovat teleskop Kepler.

Astronomové z NASA s jeho pomocí sledovali po čtyři měsíce více než 80 000 hvězd, které jsou našemu Slunci podobné.

Výsledek? U 148 hvězd bylo popsáno 365 supererupcí. V praxi to znamená, že pravděpodobnost výskytu supererupce u hvězdy slunečního typu nedosahuje ani 0,002 procent.

Taková hvězda se totiž otáčí pomalu, gigantický výbuch je pravděpodobnější u rychle rotujícího tělesa.

U hvězd slunečního typu dochází k superexplozím, které jsou 100krát silnější než obvyklá sluneční erupce, v průměru jednou za 800 let a k supererupcím 1000krát silnějším pak jednou za 5000 let.

To ovšem neznamená, že Slunce je k takovému jevu zcela imunní. Vědci proto pátrají potom, co je příčinou takových mohutných výbuchů. Zprvu se zdálo, že by jí mohla být vzájemná interakce mezi samotnou hvězdou a tzv. horkými Jupitery.

To jsou plynní obři, kteří se na rozdíl od nám známého Jupitera pohybují velmi blízko své hvězdy, což je výrazně zahřívá. Kolem své matky obíhají ještě blíže než Merkur kolem Slunce.

Vzájemné působení planetárních a hvězdných magnetických polí by pak mohlo stát za vznikem supererupcí.

Jenže ouha! Kolem žádné ze sledovaných hvězd, které si občas z dlouhé chvíle mohutně vybuchují, horký Jupiter neobíhá. Původní teorie tedy padá a nová zatím na obzoru není. Vědci si tak s příčinami hvězdných superexplozí lámou hlavu dál.

A jak je tedy na tom naše Slunce? Historické záznamy za posledních 2 000 let žádnou událost, kterou by mohla vyvolat supererupce, nezmiňují. Vědecká bádání naznačují, že k podobné fatální příhodě nedošlo ani za poslední miliardu let.

Naše čtenáře můžeme uklidnit, v současnosti na repertoáru Slunce divadelní představení zvané „Supererupce a její fatální následky“ není a v blízké době ani nebude. Sice je na vrcholu svého cyklu, supervýbuch ale nehrozí.

„Většina hvězd se supererupcemi má velké hvězdné skvrny, které současné Slunce nemá,“ uzavírají američtí vědci svou zprávu. Kdoví, třeba se naše Slunce spokojuje jen s obyčejnými výbuchy…