Hrabě Kašpar Maria Šternberk v tichu své pracovny třídí své bohaté přírodovědné sbírky. „Doufám, že tu zůstanou i pro další generace,“ pomyslí si uprostřed práce. Boj s rakouskými úředníky sice vypadá jako nekonečný, ale trpělivého hraběte nic neodradí.

Věří, že nakonec zvítězí.   

„Okolnost, že tu svou (sbírku – pozn. red.) neměl komu odkázat a chtěl ji zachovat vlasti, jej přivedla mezi hlavní zastánce myšlenky zřízení muzea – zejména k Františku Antonínovi hraběti Kolovratovi-Libštejnskému, nejvyššímu purkrabímu Království českého,“ píše současný archeolog Karel Sklenář o Kašparu Mariovi Šternberkovi (1761–1838).

Velkému vlastenci Šternberkovi leží na srdci, aby se plody jeho celoživotní přírodovědné práce nedostaly do cizích rukou, proto se účastní v roce 1815 schůzek Královské české společnosti nauk.

Zbudou peníze ze sbírky

Nápad vybudovat ze své sbírky muzeum se mezinárodně uznávanému vědci zrodí v hlavě už na přelomu let 1813/1814. Jenže cesta k jeho realizaci je dlouhá a hlavně: Kde vzít peníze? Nakonec pomůže příroda.

Úroda v roce 1816 je velmi malá, a proto čeští šlechtici sbírají peníze na nákup obilí. Jejich úsilí nakonec přinese své plody, získají téměř půl milionu zlatých. Další rok už je ale úroda bohatá, a proto peníze zbudou.

Sáhne i do vlastní kapsy

„Daly by se použít na založení muzea,“ shodne se Kašpar se svým bratrancem Františkem.

O pomoc požádají Františka Josefa z Klebelsbergu (1774–1857), který sepíše úřední žádost o založení muzea a předá ji hraběti Františku Antonínovi Kolovratovi-Libštejnskému (1778–1861), tehdejšímu purkrabímu.

Ten získá souhlas věřitelů půjčky. Zrodí se správní výbor muzea. Za vším stojí hlavně Kašpar Šternberk. Jako základ budoucí expozice poskytne svoji sbírku nerostů, paleontologických a geologických předmětů a herbářů.

Za svůj život už stihl nasbírat 145 tisíc předmětů! Bere si na starost přípravu výstavy, a když zrovna není z čeho financovat, neváhá sáhnout do vlastní kapsy.

Ztracené listiny

Nezbývá mu také, než jednat s vídeňskými úřady, což není lehké. Kancelář rakouského císaře Františka I. považuje snahy o spolčování za rozvracení státu. „V názvu nesmí být slovo národní,“ zní jasný vzkaz z Vídně. Jenže to není všechno.

Císařskému úředníkovi se prý stanovy muzea ztratí přímo v jeho kanceláři. Je vidět, že císařský aparát nemá vůbec chuť Čechům takový projekt povolit. Šternberk se tím ale nenechá otrávit. Dál pokračuje ve své mravenčí práci.

V pravou chvíli pak intervenuje purkrabí Kolovrat a stanovy se jako mávnutím proutku najdou. Císař je potvrdí teprve 14. června 1822. Úsilí pokračuje. Kašpar Šternberk poskytne sbírkám už v roce 1819 dokonce azyl ve svém paláci na dnešním Hradčanském náměstí.