Hrabě Fridrich Vilém Haugwitz se rozhlédne po archivu plném listin souvisejících s chodem českého státu. „Já jim dám samosprávu,“ hryzne se do rtu. „Naložte to na vozy a spalte,“ poručí nenávistně svým úředníkům.

Spokojeně pak přihlíží tomu, jak se vrší pyramidy papírů. Náklad z několika vozů skutečně lehne popelem.

Sotva mladá panovnice Marie Terezie (1717–1780) usedne na český a rakouský trůn, čeká ji těžký oříšek – musí ve válce s Pruskem obhajovat své dědictví.

Nakonec mírová smlouva z 18. října 1748 potvrdí platnost pragmatické sankce, která jí dává právo vládnout v rakouských zemích i jako ženě. Ztrácí ale některé území, především Slezsko.

„Příčiny citelných porážek, které Marie Terezie utrpěla ve válkách s Pruskem byly spatřovány v slabosti dosavadního státního zřízení, které bylo vlastně personální unií několika státních celků,“ míní současný historik Josef Kollmann.

Marie Terezie se proto rychle vrhne na reformy, které mají vybudovat silný centrálně řízený stát. Věří, že jedině taková monarchie má šanci dobýt zpátky území, která ztratila.

Úřad přichází o pravomoci

Překážkou v téhle snaze je ale Česká dvorská kancelář, úřad s tradicí sahající až do doby vlády Přemysla Otakara I. (1155/1167–1230). Má na starosti agendu související s českým státem.

Kancléř ručí za to, že z úřadu neodejde žádná listina bez podpisu panovníka.

Všechno musí probíhat se souhlasem krále a v souladu s platným právem.„Kdybychom chtěli stručně a jednoduše přiblížit náplň činnosti české dvorské kanceláře, mohli bychom říci, že vykonávala agendu ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a nejvyššího soudu,“ vysvětluje význam kanceláře současný právník Karel Schelle.

Po nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 se pravomoci úřadu zmenšují. Čtyři roky po Bitvě na Bílé hoře se dokonce kancelář stěhuje z Prahy do Vídně.

Své sídlo tam má od roku 1624. Přesun do rakouské metropole znamená, že Vídeň chce mít všechno pod kontrolou. Poslední kapkou je ale rázný příkaz Marie Terezie z května roku 1749.

Mazaný našeptávač

Kancléř Bedřich August Harrach (1696–1749) nenávidí centralizaci. Jenže proti nařízení panovnice se postavit nemůže. Má navíc mocného protivníka, hraběte Fridricha Viléma Haugwitze (1702–1765).

Dvaatřicetiletá panovnice bohužel naslouchá ve Vídni právě Haugwitzovi, který už se vidí jako šéf nového úřadu. „Českou kancelář je třeba zrušit, omezuje panovnickou moc,“ našeptává proto Marii Terezii, která s ním ochotně souhlasí.

Zřizuje obratem novým úřad s názvem Direktorium in publicis et cameralibus (Ředitelství pro záležitosti administrativní a finanční). Spojuje tím české země s rakouskými, český stát přestává existovat a stává se právně jenom jednou z rakouských provincií.

Nový direktor dostává roku 1753 titul „český nejvyšší a rakouský prvý kancléř“ a není jím samozřejmě nikdo jiný než Haugwitz.

Listiny pohltí plameny

Direktor má konečně volné ruce.

Čechy nemá nijak v lásce a už se těší na pořádný úklid v jejich bývalém úřadě… „Po zrušení české dvorské kanceláře potkala její archiv skutečná pohroma, neboť prezident direktoria Haugwitz rozkázal, aby značná její část byla spálena, aby tak bylo získáno místo pro nové spisy,“ píše Kollmann.

Potvrzuje to i tehdejší archivář kanceláře Jan Josef Klauser (1705–1771). Jeho úřad také zanikne. Haugwitz nechává spisy naložit na velký počet vozů, odvézt ven a spálit.

Patří mezi nepřátele české samostatnosti a pohled do plamenů pohlcujících listiny o české státnosti mu zřejmě přináší potěšení. V úřadě ale příliš dlouho nevydrží.

Jeho protivník Václav Antonín Kounic (1711–1794) patří mezi odpůrce centralizace politické a finanční správy a Marii Terezii v roce 1761 přesvědčí, aby direktorium zrušila. Ovšem k obnovení samostatné české kanceláře už ale bohužel nedojde…