Nemocný muž se opírá o hůl a ztěžka se pohybuje po dlouhé kamenné terase. Vzhlédne ke kamenné soše moudrosti. „Pche, chytrost… kdo ví, jak opravdu vypadá,“ potřese pochybovačně hlavou.

„A kéž bych jí někdy dosáhl,“ dodá smutně válečný vysloužilec a pokračuje v procházce.

Hrabě František Antonín Špork (1662–1738), syn z rodiny vojáka z Vestfálska, dosáhne postavení císařského generála. Ovšem někteří příslušníci staré rakouské šlechty na něj koukají s pohrdáním.

Šlechtický titul hraběte totiž získává teprve jeho otec Johann za zásluhy v boji proti Turkům. František si ale z úšklebků nic nedělá. Nebojí se veřejně kritizovat církev, neváhá velkoryse podporovat umělce.

„Ještě jim ukážu. Když závidí, ať tedy mají co,“ rozhodne se a na své panství na Kuksu pozve barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684–1738).

Domov pro bývalé vojáky

„Postavím zde domov pro přestárlé veterány,“ rozmáchne hrabě rukou v roce 1696. Ví, že bývalí vojáci nemají lehký osud. Většina z nich tře bídu s nouzí.

Už roku 1707 se proto na pravém břehu Labe tyčí rozestavěný kostel Nejsvětější Trojice budovaný podle plánů italského architekta Giovanniho Battisty Aliprandiho (1665–1720) a z obou stran se staví špitál a ubytovna pro chovance.

Perlou se ovšem stává 24 soch z Braunovy dílny znázorňujících 12 neřestí a 12 ctností. Na terase před špitálem se v plné kráse objeví až v roce 1720 po dokončení stavby. Sám Braun by ale tolik tak velkých děl nestihl, proto mu vydatně pomáhají jeho žáci.

Podle názoru některých současných historiků umění kameničtí tovaryšové zvládli například řasení látek u oděvů soch dokonce ještě lépe než sám mistr Braun.

Hádky se netolerují

Zprovoznění hospitalu se ale hrabě nedožije. Řád milosrdných bratří, který se má o chod nemocnice starat, sem pozve až pět let po otcově smrti Šporkova dcera Anna Kateřina (1689–1754). Veteráni tu obývají pokoje po deseti v západním křídle.

Každý z nich dostává na den 62 dkg chleba a litr piva a také měsíční kapesné 2 koruny a 16 haléřů (po roce 1892). Od počátku se o ně stará jeden doktor medicíny a jeden chirurg (ranhojič).

Péče je dobrá, což dokazuje i nejstarší pacient, který se dožil 111 let a zemřel v roce 1858.  „Nehádejte se, kdo zabil víc nepřátel. Nepijte přes míru. Navštěvujte každý den mše svaté a udržujte své svršky v čistotě,“ zní pravidla, která musejí respektovat.

Špitál, který zajistí stovce mužů šatstvo a stravu, funguje téměř dvě staletí – mnichy odsud vyžene teprve v roce 1938 Mnichovská dohoda.

Nabízí i prášek z lebky

Prvním lékárníkem, který zde na přípravu medikamentů dohlíží, se už na konci roku 1743 stává Theodosius Hüder. Brzy dostává k ruce asistenta.

Pacienti ze špitálu mají medicínu zadarmo, chodí sem ale i veřejnost, která za léky platí. Pokud si někdo z okolí přinese vlastní byliny, ochotně mu připraví lék i bezplatně.

První příjmy lékárna vykáže v říjnu 1744. Nabízí se zde i léčivé kuriozity, například Cranium humanum, prášek z lebky oběšence. Tento „lék“ se používá buď v prášku, nebo jako destilát proti epilepsii.