V nadmořské výšce 2430 metrů nad mořem se v samém srdci Peruánských And nalézají ruiny inckého kultovního města. Proč právě tady, odříznuté od civilizace? A co je pravdy na tom, že zdejší kosterní pozůstatky patří mimořádně krásným mladým dívkám? Pátrejte s námi po záhadě jednoho z novodobých divů světa!
Mlhavé ráno pomalu prořezávají první sluneční paprsky. Jsme ve vesnici Aquas Calientes pod ruinami Machu Picchu.
Můžeme si vybrat – buď se vydrápat úzkou cestičkou (jejíž části prý drží ještě od dob Inků) na půlkilometrový štít, nebo se nechat vyvézt památkáři právem zavrhovaným autobusem úzkými serpentinami. Krom malé vesničky nenaleznete v okruhu 70 kilometrů ani nohu.
Jen hory. Jezdí se sem z města Cuzco, ve kterém měl ostatně sídlit i dávný zakladatel tajuplného skalního městěčka, Pachacuti Yupanqui, devátý vládce jihoamerické incké říše z let 1438–1471.
Vítají nás perfektně upravené trávníky na kamenných terasách i ruiny domů a chrámu. Zdi stále drží. A to bez použití jediného pojidla! Nejde o zázrak dávné magie, ale trpělivost, zkušenost a hlavně preciznost stavitelů.
Každý kvádr (většinou žulový) je totiž perfektně opracován tak, aby jako puzzle zapadl k těm ostatním! Díky tomu se i dnes můžeme posadit do obytných místností bez oken velkých 6 x 5 metru a přemýšlet, k čemu obyvatelům sloužily všudypřítomné výklenky.
Jen na hlavu se nám snese rosa – střechy, původně z přírodních materiálu, staletí ohlodávaní zubem času nepřežily.
Machu Picchu si na novodobou slávu muselo počkat několik staletí. Jeho obyvatelé jej totiž kvůli španělské invazi opustili nejdéle 150 let po jeho dokončení.
Nový věk tu začal odtikávat čas až roku 1911. Američan Harry Bingham (1875–1956) totiž náhodou městečko objeví a nalezené artefakty nechá převézt ke zkoumání do Států, na univerzitu Yale. Ostatně, Peru se s ní dodnes soudí o navrácení dědictví.
Univerzita sice souhlasí, ale protože nikdo pořádně neví, kolik věcí vlastně zmizelo, protahují se tahanice donekonečna.
A to se ještě raději ani příliš nezmiňujeme, že ověnčený Bingham byl možná předběhnut Němcem Augustem Bernsem, který neváhal část pokladů rozprodat.
Na otázku proč ale fascinující město vlastně vzniklo nezná nikdo doposavad jasnou odpověď. Jediné, na čem se vědci shodují je, že nemělo žádnou obchodní ani strategickou účelnost. Zbývá tedy poslední incká možnost – jde o rituální místo.
Tomu by odpovídala i vysoká poloha, kterou Inkové volí ve snaze přiblížit místo blíže nejdůležitejšímu z bohů, symbolizujícímu Slunce. Na druhou stranu, tato civilizace se beztak stavbám v údolích vyhýbá jako čert kříži.
Archeologové objeví na místě i kostry mladých dívek. Podle rozborů prvních z nich jde vlastně o perfektní lidský prototyp. Byl snad zdejší chrám předurčen k pobytu vyvolených? Nebo měly být dívky obětinou?
Senzační představa o poutním místě plném krásných panen bloumajících na terasách se rozplyne s další expertízou. Zhruba 40% dalších kostí patří chlapcům. A nevíme zase nic…