Čeština patří mezi nejsložitější jazyky světa. Ne nadarmo jí američtí lingvisté zařadili hned na páté místo světové obtížnosti. Které jazyky ale češtinu co do složitosti strčí do kapsy?

Nejtvrdším oříškem se stávají zejména jazyky, které zaslechneme v Asii. Jednak fungují na zcela odlišných principech, než naše promluvy, jednak užívají jiné znakové sady. Třeba taková Japonština.

Mluví jí na 130 miliónů lidí a má několik zdvořilostních úrovní. Velký problém žáku způsobí i samo písmo. Patří k nejtěžším „živým“ znakům na světě. Správný Japonec totiž umí hned čtyři věci:

přejaté čínské znaky, hláskovou abecedu hiragana a ještě jednu podobnou jménem katakana. A samozřejmě nesmíme zapomenout, že Japonsko není již dávno izolovaným souostrovím, takže se tu hojně daří i latince.

Škobrtnout se dá i v takovým základech, jakými je množné číslo. V našem tradičním evropském pojetí jej totiž japonština nemá. Konkrétní tvar upravujete buď koncovkami, nebo musíte přidat buď párové upřesnění či konkrétní číslovku.

Starší a také pěkně zapeklitý jazykový systém představuje čínština. Pokud u nás máme jazyk rozvrstvený mnohem více než jen na „oficiální – úřední“ a „slang“ (což samozřejmě máme), jsme stále jen chabým odvarem Číny.

Úřední čínština zní mnohde v odlehlejších krajích směšně, zatímco jednotlivé dialekty dokáží každému pěkně zamotat hlavu.  I tady se klade apel na výslovnost, jak co protáhnete, jakou intonací. Pro našince věc velmi ošemetná.

Čínština také nepatří k flexibilním – tedy ohebným – jazykům. Slova se tedy říkají stále stejně bez ohledu na větu, což je oproti češtině jednodušší. A kolik lidí se čínštinou plynně domluví? Odhaduje se, že 1,2 miliard!

Třetím často užívaným asijským jazykem, který dokáže nově se seznamujícím vyvolat pár kapek potu na čele, je tibetština. Mluví jí na šest miliónů lidí a evropany děsí zejména svým dialektem. Má jich totiž nespočet.

Nad čím by možná některá děcka ve škole zajásala je fakt, že tibetština, kterou se hovoří zejména v Číně, Nepálu, Indii i Bhútánu, nemá vlastně dodnes spisovnou formu.

A tak se zkrátka vybral nejpoužívanější dialekt a ten se bere jako základní spojovací jazyk vhodný i k úřední formě. Konkrétně je jím dialekt ze Lhasy.

Mnohé možná překvapí, že mezi čtyři nejsložitější jazyky světa se v průzkumech mezi vyšším managementem USA prodrala i pro nás nedaleká Maďarština.

Krom Maďarska samotného se s ní setkáme i (k odporu většiny Slováků) na Slovensku, v Rumunsku, Srbsku, ale i třeba na Ukrajině. Maďarštinu plynule mluví 13 a půl miliónů lidí.

Oproti češtině má stále zachovalé spřežky, které nám již dávno upadly v historii (zejména díky aktivitě Jana Husa). Maďarština má však jak diakritiku, tak spřežky. Češi, kteří maďarštinu neznají, si troufají tvrdit, že je podobná polštině.

Ale kdepak! Vlastně by se dalo říct, že se v mnoha pravidlech stává jejím opakem. Hlavně ve výslovnosti. A pokud si chcete kousek maďarštiny zkusit, co třeba základní slovíčko POMOC! Než ho v tomhle jazyce vypustíte, je už dávno po vás. Schválně to zkuste:

Segítség! (a S čtěte jako Š)