Známý lupič a vrah Martin Roháč kroutí tvář do bolestného šklebu. Když před chvíli stál u pranýře a popravčí mistr se svými pomocníky mu odsekával články prstů, snažil se hrát si na hrdinu. Jenže bolest je příliš velká. A to nejhorší ho ještě čeká…

Píše se 17. února 1571. Katovi pomocníci přivádějí na popraviště ve Velké Bíteši zdejšího rodáka Martina Roháče (†1571). Má zakrvácené ruce, protože mu chybí články prstů. Vykonání rozsudku smrti ale bude ještě chvíli trvat.

Popravčí bere do ruky kleště a mohutným trhnutím vyrve Roháčovi z těla kus masa. Hrdinská kamenná tvář už je dávno ta tam. Roháč zoufale zavyje bolestí. Smrt je k němu stejně krutá, jako byl on ke svým obětem.

Velmi podobné bolesti musely prožívat ženy, kterým se svojí zločineckou bandou vyřezával nenarozené děti z těla. Tímhle mučením ale Roháčovo utrpení ještě nekončí. Kat s pomocníky ho vplete do kola, které mu zpřeráží všechny údy. Teprve potom naposledy vydechne…

Zabíjí i v dobách míru

Martin Roháč si svoji krutou smrt rozhodně zaslouží. Sám nezná nic jiného než loupeže a zabíjení. Jako voják vyráží do boje s Turky za císaře Maxmiliána II. Habsburského (1527–1576).

Vraždit a rabovat se stane jeho povoláním a neumí s tím přestat, ani když ho v roce 1568 propustí z armády. Maxmilián tehdy uzavře s Turky tzv. Drinopolský mír (Drinopol v dnešním Turecku) a část armády je najednou nepotřebná.

Podobný osud jako Martina potká i spoustu dalších vojáků. „Buď nám něco dají, nebo si to prostě vezmeme,“ navrhne proto Martin svým kumpánům s tím, že budou cestou domů přepadávat pocestné. Míří ze Sedmihradska zpátky do Čech. V lese si počíhají na čtyři muže.

Vrhnou se na ně. Zabíjet je přece tak snadné i v mírových dobách… „Kořist patří nám všem,“ poručí Roháč a podělí se bandou o 24 zlatých a šaty, které měli oběti na sobě.

Oblékají si šaty mrtvých

Toulají se dál, a když dojde zisk z minulé loupeže, kousek od Vídně přepadnou a zavraždí kupce. Tentokrát je kořist ještě bohatší. „Čtyřicet zlatých,“ hlásí spokojeně členové bandy, když v klidu přepočítávají lup.

Kromě toho si přišli i na dvě pušky ručnice a oděvy. Vždycky si oblékají šaty svých obětí. Když je proto potká v lese nějaký pocestný, na první pohled nepozná, že jde o lupiče. Budí dojem počestných kupců, kteří zrovna míří někam za obchodem.

Přivlastňují si i zbraně. Z dalšího přepadení získávají také dvě ručnice a navíc i kordy. Jak postupují dál do Čech, nechávají za sebou vražednou spoušť.

Jednoho mrtvého si do statistiky přidají kousek od Prešpurku (dnešní Bratislava), dalšího v Uherském Hradišti, Uherském Brodě, v Bánově a Velkých Bílovicích. V Hustopečích u Brna sprovodí ze světa hned tři muže během jediného dne.

Hostina z dětských vnitřností

Jak členové bandy míří ke svým domovům, zločinecký spolek se postupně rozpadá. Zůstává jenom to nejhorší jádro – Martin, Mikuláš Miča z Předklášteří a řezník Jan Čech. Kruté choutky trojlístku stoupají.

Neušetří teď ani těhotné ženy. Na jednu se vrhnou u Chrudimi, na další u Čáslavi, jedna jim podlehne u Mělníka. Roháč neváhá a velkým nožem jim ještě zaživa vyřezává z břicha nenarozené děti.

Jejich srdce, plíce a játra vyjme a dětské mrtvolky pak bez zájmu pohodí u cesty. Se svými třemi společníky si pak udělá hostinu. Vnitřnosti uvaří v hrnci. „Tak abychom lepší smělost měli,“ nabízí se smíchem Mikulášovi a Janovi vařené maso na zvrhlé hostině.

Za necelé čtyři roky zabije Roháčova banda 59 lidí, z toho sedm žen. Ovšem od počátku roku 1571 pronásleduje trojici vrahů smůla. Četníci dopadnou a zatknou Míču, který rychle začne „zpívat“. Muži zákona si pak jdou pro Roháče do jeho úkrytu už najisto.

Čeká ho krutý výslech – tortura. Rozsudek nad ním soudce vynese 7. února 1571, popraven je o deset dní později.