Je 22. srpna 1485. Schyluje se k bitvě u Bosworthu. Vůbec prvně se tu mezi vojáky objeví noční můra britských ostrovů. Potivá horečka nenápadně skáče mezi vojáky a začíná si vybírat první mrtvé. Na konci října se mrtví v Londýně již počítají na tisíce!
Roku 1492 přeskočí nákaza do Irska. „Zlá nákaza, jejíž příčina zůstává neznámá, zahubila i Jamese Fleminga, šerifa hrabství Meath,“ referují Paměti Severního Irska (Annals of Ulster).
U potivé horečky tentokrát neplatí, že nejvíce bude postižena nejchudší třída obyvatel. Nemoc rozdíly nečiní. A poté jako když utne. Nemoc z ničeho nic ustoupí a zdá se, že je klid. Od roku 1492 až do roku 1502 si Británie oddechne. Jenže nemoc se vrátí.
Mladý princ Arthur Tudor (1486–1502), starší bratr budoucího krále (1491–1547), se zmítá na propoceném lůžku. Ani sebelepší lékaři Anglie si nevědí rady.
Oddělené ložnice Arthura Tudora i jeho ženy Kateřiny Aragonské (1485–1536) vypadají podobně. Kateřina totiž nemoc chytne od svého chotě! Její tělo ale bude silnější.
Zatímco Kateřina přežije, její manžel zemře na svém hradě Ludlow v anglickém hrabství Shropshire! Od svatby přitom uplynulo jen pět měsíců. Anglie truchlí a Arthurův otec, Jindřich VII. Tudor, je na pokraji nervového zhroucení.
Nemoc se opět vrátí roku 1517. Její síla předčí vlnu z roku 1507. V Oxfordu a Cambridge podle pramenů záhadná nemoc vybije až polovinu obyvatel! Prchající studenti roznášejí nákazu až do francouzského Calais.
Nemoc jako již předtím zase ustoupí – a roku 1528 je potivá horečka je zpět. Nejprve si omotá kolem prstu Londýn. Síla, s jakou propukne, je nesrovnatelně větší než její předchozí útoky.
Pokud v předchozích vlnách ušetřila Skotsko, nyní na něj rozhodně nezapomene. K napadeným městům se přidá i přístavní Hamburk. Potivá horečka se divoce přežene východní Evropou.
V prosinci 1508 již potivá horečka překročí hranice Švýcarska. Bleskovou rychlostí se šíří dál na sever. Dánsko, Švédsko a Norsko se s ní začínají seznamovat. Nemoc se kromě Anglie nikde dlouze nezdržuje. Útočí rychle, zabíjí bez slitování a do pár týdnů mizí.
„Příznaky jsou vždy podobné – tělo zachvátí třes, závratě a bolesti hlavy. Krk a ramena pohltí strašná bolest. To trvá až tři hodiny. Pak přijde pot, tělo hoří, ale pot teče studený. Provází ho delirium, v lepším případě jen neuhasitelná žízeň.
Následuje bolest u srdce,“ popisuje příznaky anglický lékař John Caius (1510–1573) .
Ani z lékařských pamětí ale nezjistíme, jaká nemoc Anglii trápila. Poslední ojedinělý případ je zaznamenán roku 1578. Od té chvíle se po nemoci slehne zem. Její původ se snaží vyzkoumat i dnešní medicína. Výsledky pátrání jsou ale mizivé. Potivá horečka zůstává záhadou.
