Záminkou k vypuknutí první světové války byl atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda. Ten spáchal 28. června 1914 v Sarajevu srbský nacionalista  Gavrilo Princip.

Přesto se svět mohl válce vyhnout, ovšem nešikovností diplomatů a zasleponestí generálů se tak nestalo.

13. července dorazila ze Sarajeva do Vídně tajná zpráva o atentátu na Ferdinanda d´Este. Vyplynulo z ní, že se nepodařilo prokázat, že by za Principovým činem jakkoliv stála srbská vláda.

Vláda však přesvědčila císaře Františka Josefa, který s nevelkou ochotou souhlasil se zasláním ultimáta do Bělehradu.

Ultimátum bylo drsné. I protřelí diplomaté nevěřili vlastním očím, když si je přečetli. Do té doby nebyl žádný podobný dokument předložen svrchovanému státu.

Britský ministr zahraničí Edward Grey (1862–1933) jej 24. července 1914 nazval nejhrozivěji formulovaným dokumentem, jaký kdy byl předložen jedním státem nějakému jinému. Téhož dne zahájilo Rusko tajnou částečnou mobilizaci.

Bělehrad se rakouským požadavkům vzpíral, zároveň však tušil, že proti převaze nemá moc šancí. Aby svým hrozbám Vídeň dodala váhu, i ona vyhlásila částečnou mobilizaci.

Mezitím začalo 25. července povolávat muže do zbraně i Srbsko, zároveň však odpovědělo na rakouské ultimátum. Přistoupilo na všechny body ponižujícího dokumentu.

Jen jediný, který se týkal podílu rakouských činitelů při soudních procesech v Bělehradě, a který byl bezprecedentním zásahem do srbské svrchovanosti, navrhlo předložit mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu.

Evropa si na chvíli oddechla. Diplomatické sbory svorně považovaly srbskou odpověď za velmi smířlivou, ne tak Vídeň. 28. července 1914 si německý císař Vilém II. poznamenal: „Vídeň získala velké morální vítězství.

Kvůli tomuhle jsme opravdu mobilizovat nemuseli,“ Jeho uvážlivá slova přišla však pozdě – pouhou hodinu poté, co si tato slova Vilém poznamenal, Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Další den Petrohrad zahájil mobilizaci již nepokrytě.

Rusko však zatím Rakousko-Uhersku válku nevyhlásilo, ale na jeho hranicích a taktéž na hranicích s Německem se soustředilo šest milionů mužů. Ruský car Mikuláš II. se snažil válce zabránit, odpor generality byl však velký.

Mikulášovi se podařilo alespoň zajistit, že se jednalo stále jen o částečnou a nikoliv všeobecnou mobilizaci.

31. července 1914 Německo předložilo Rusku ultimátum, podle kterého měl Petrohrad zastavit veškeré přípravy namířené proti Berlínu a Vídni. Rusko tento požadavek striktně odmítlo a německý generální štáb se zatelelil radostí.

Byl totiž přesvědčen, že neohrabaný kolos ruské armády bude hravě poražen. V tu chvíli se Německo obrátilo na Paříž. Po ní chtělo kategorické prohlášení, že v případě německo-ruské války Francouzi zůstanou neutrální.

Ti něco takového odmítli a okamžitě začali s mobilizací. Válečná mašinerie se rozbíhala, byť se ještě někteří chytali naděje.

„Myslím, že Německo si uvědomuje, jaké síly proti němu stojí a opožděně se snaží zkrotit svého idiotského spojence,“ doufal britský první lord admirality Winston Churchill.

Ještě první srpnový den se anglický král Jiří V. a ruský car Mikuláš II. snažili zachránit mír, ale bylo již pozdě. Večer se na ruském ministerstvu zahraničních věcí ohlásil německý velvyslanec hrabě Pourtalès.

Účel jeho návštěvy byl jediný: vyhlášení války. „Mohli jste válce zabránit jediným slovem, ale nechtěli jste,“ řekl mu ministr Sazonov. Podle dobových svědectví se velvyslancovy oči v tu chvíli zaplavily slzami.

V noci na 2. srpna na opačném konci Evropy překročily první německé jednotky hranice Lucemburska. Ráno pak noha německého vojáka vstoupila po více než 40 letech na území Francie.

V přestřelce nedaleko švýcarských hranic padl francouzský voják jménem André Peugeot (1893–1914). Stal se první obětí nastávajícího konfliktu…

Ještě ten samý den Německo předložilo další ultimátum, tentokrát určené Belgii. Ve jménu císaře se zde žádal volný průchod německých vojsk přes belgické území. Na základě smlouvy z roku 1839 byla Belgie neutrálním státem a hodlala jím i zůstat.

Historie však rozhodla jinak a německý tlak vehnal Belgičany do náruče Dohody. „Kdyby belgická vláda měla přijmout návrhy, které jí byly předloženy, obětovala by čest národa a zradila by své závazky vůči Evropě,“ odpověděl Brusel do Berlína.

3. srpna 1914 vyhlásilo Německo válku Francii. Británie zatím stála stranou, ale narušení neutrality Belgie, jejíž byla garantem, se týkalo přímo jejích zájmů. Vláda v Londýně začala ne příliš ochotně jednat, co bude dál.

Britové se nakonec odhodlali dát Němcům na srozuměnou, že v Belgii nemají, co dělat. Vyzvali Berlín, aby jeho vojáci do 23.00 dne 4. srpna 1914 opustili belgické území. Němci si však z výzvy nic nedělali.

Věřili, že jedním drtivým úderem srazí Francii na kolena ještě před tím, než jí Britové přijdou na pomoc. Hodinu před půlnocí tak vstoupilo do války i britské impérium.

Během týdne se z původně trestní rakouské výpravy do Srbska stala válka, která byla skutečně světová.