Historie silnic ve středoevropském prostoru není tak dávná, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Teprve až v 18. století se v našem regionu započalo se stavbou pozemního spojení s pevným kamenným podložím a v šíři, která umožňovala i pohyb v protisměru.
Myšlenka takových cest k nám přišla přes Německo z Francie. Se stavbou nových komunikačních spojení došlo i k lepšímu poznávání okolního i vzdálenějšího světa.
Myšlenka stavby autostrád nemohla neproniknout ani do meziválečné Československé republiky.
Ve 20. a zejména 30. letech minulého století vzniklo hned několik projektů, jejichž společným rysem bylo vedení dálničního tahu od nejzápadnější výspy Československa až po Podkarpatskou Rus.
První konkrétní myšlenky postavit silnici napříč naší republikou se objevily v roce 1935. Šlo o projekt „Národní silnice Plzeň – Košice“. Zajímavé je, že podle návrhu se dálnice měla vyhýbat velkým městům jako je Praha nebo Bratislava.
Známý je návrh silniční komunikace z pera Jana Antonína Bati (1898 – 1965). Trasa měla začít v Chebu a její cíl byl na rumunských hranicích ve Velkém Bočkově; tehdy ještě Československo sousedilo s Rumunskem.
I Baťovy dálniční plány míjely velká městská centra, zato se velmi přiblížily ke Zlínu.
Mnichovská dohoda podepsána 30. září 1938 však tyto plány zhatila. V polovině října předložil Zemský úřad v Praze návrh zcela nového vedení magistrály Praha – Jihlava a okruhu kolem Prahy.
Začátkem listopadu je pak rozhodnuto o vypracování generálního i detailních projektů magistrály na trase Praha – Jihlava – Brno – Zlín – slovenská hranice. Na českém území se začalo stavět v prosinci 1938. Ovšem pod taktovkou Berlína.
V německém záboru Sudet totiž odstartovala montáž dálnice Streitau (v Bavorsku) – Cheb – Karlovy Vary – Lovosice – Česká Lípa – Liberec – Görlitz (v Sasku). Válka však později veškeré práce zastavila.
Když po Mnichovu byla ČSR vydána Hitlerovi na milost a nemilost, vůdce si vymýšlel všelijaké způsoby, jak republiku ponížit. Jedním z nacistických nápadů byla výstavba exteritoriální dálnice Vídeň – Vratislav. Tato tzv.
Hitlerova dálnice přetínala Československo na Moravě a v severovýchodních Čechách. Dlouhá měla být 380 kilometrů. Nakonec bylo rozestavěno 83 kilometrů. Jak však takovou rychlostní komunikace správně česky pojmenovat?
„Při započetí přípravných prací „autostrády“ je třeba zavésti vhodný český název pro tento pojem,“ píše se ve vyjádření Generálního ředitelství stavby dálnic (GŘSD) z 15. listopadu 1938. „Základním a nesporným hlavním rysem myšleného pojmu je uskutečnění dopravy dálné nebo dálkové.
Navrhujeme proto, aby obdobně slovům silnice či železnice bylo zavedeno slovo dálnice.“ Nu a česká dálnice byla na světě, byť vznikla v době ne příliš veselé.
Již v době, kdy se nad Pražským hradem vznáší pařát orlice ověnčené hákovým křížem, je zahájena výstavba dálnice Praha – Brno – slovenská hranice. K prvnímu slavnostnímu výkopu dojde 2. května 1939 u Průhonic. Termín odevzdání dálnice do provozu? Neuvěřitelný:
31. říjen 1940. V srpnu 1939 jsou stavební práce v plném proudu na sedmi stavebních dílech trasy Praha – Jihlava a na jednom dílu trasy Zástřižly – slovenská hranice. Zároveň se rozjíždějí průzkumné práce pro plánované silniční spojení mezi Prahou a Plzní.
V roce 1940 byly zpracovány podrobné plány, přičemž představa z roku 1939 počítala s počátkem výstavby v letech 1941 a 1942. Zároveň se v projektantských kancelářích objevují návrhy na dálnici Praha – Lovosice, která je téměř totožná s dnešní D8. Připravují se i studie pro tahy z Prahy směrem k Náchodu a do Českých Budějovic.
Není bez zajímavosti, že ne všechny části českých dálnic byly plánovány s betonovým hladkým povrchem. Asi na třetině všech komunikací měla být položena dlažba.
No, české řidičky a řidiči jsou na dálnicích zvyklí jezdit i třeba po panelech, takže by je to asi ani nepřekvapilo. Vraťme se však ještě do neveselých válečných let. Brzy se objevují první komplikace.
Ocel je v první řadě potřeba pro výrobu zbraní, nikoliv jako výstuž do vozovek. Do konce roku 1941 Německo zatím stále vítězí, ale ekonomické obtíže se projevují. Koncem léta toho roku dochází k omezování dálničních prací;
pracovní síla je potřebná především ve zbrojovkách. V dubnu 1942 se pak výstavba dálnic na českém území definitivně zastavuje.
Po obnovení Československé republiky v roce 1945 se na našem území nacházejí tři nedokončené dálnice v úhrnné délce 188 km.
Kromě dálnice Praha – Brno – slovenská hranice, s celkovou délkou rozestavěných úseků 77 km, je to dálnice z bývalého německého města Breslau (nyní však již polské Wroclawi) do opět rakouské Vídně, souvisle rozestavěná mezi obcemi Městečko Trnávka u Moravské Třebové a Ledce u Rajhradu u Brna v délce 83 km a „sudetská dálnice“, jejíž rozpracované úseky u Chebu a Liberce dohromady dávají délku asi 28 kilometrů.
Vláda odmítne pokračovat na stavbách „německých“ dálnic. Ale tah mezi Prahou a Slovenskem by dostavěn měl být. Tyto práce v jednom ze svých dekretů zmiňuje i prezident Edvard Beneš (1884-1948).
Budování autostrád tak pokračuje, jenže bolševický puč z února 1948 a tzv. znárodnění stavebních společností mu zasadí další ránu.
Nová vláda se na příkaz Moskvy soustředí na těžký a zbrojařský průmysl a v roce 1950 jsou československé dálniční systémy na dlouhou dobu odpískány.
Až v 60. letech minulého století donutil nárůst individuální silniční dopravy vládní místa ke změně strategie. Je opět rozhodnuto o znovuobnovení prací na dálnici Praha – Brno – Bratislava.
Výstavba dálnice D1 odstartuje 8. 9. 1967 za necelé čtyři roky je otevřen vůbec první dálniční úsek u nás, a to mezi Prahou a Mirošovicemi. Souvislý dálniční tah mezi Brnem a Prahou je dokončen 8. 11. 1980, kdy se jako poslední staví část dálnice u Humpolce.
Její trasa z většiny kopírovala plány a využila i rozestavěné části z 40. let minulého století. V současnosti je celková délka dálnic v České republice 1213 kilometrů.
Nynější výstavba je spojena s mnoha problémy, především s malým respektem k životnímu prostředí a také s financováním. Vždyť kilometr české dálnice je třikrát dražší než stejně dlouhý úsek v terénně náročných Alpách. To je však poněkud jiná kapitola…
