V pátek 29. května 1953 vystoupil v rozhlase tehdejší československý prezident Antonín Zápotocký. Jeden z komunistických zločinců s vizáží hodného strejdy mimo jiné prohlásil:
„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Po neděli však bylo všechno jinak. Měnová reforma proběhla a statisíce lidí byly komunistickým režimem okradeny.
Když komunisté v roce 1948 uchvátli moc, slibovali světlé zítřky. Skutečnost však byla poněkud jiná. Ohromná část financí směřovala podle pokynů z Moskvy do válečné výroby a na armádu.
V roce 1950 spolkla armáda 6 % hrubého domácího produktu, o rok později to již bylo 18 %. Investice na branné účely činily v roce 1952 25 % a rok později dokonce 35 % veškerých investic. Zbrojní výroba mezi roky 1950 až 1953 vzrostla na 453 %.
Je samozřejmé, že tyto kapacity poté scházely v civilní výrobě. Armáda navíc spolkla v roce 1953 16 % spotřeby textilních látek, 31 % výroby oděvů, 17 % prádla, 5 % obuvi, 7 % masa a tak dále.
Ekonomika začala být značně dýchavičná, což došlo i vládnoucí komunistické straně.
Koncem roku 1952 se ve stranických sekretariátech objevují první úvahy, že by mohla být provedena i měnová reforma. „Citelně by byla omezena hospodářská základna zbytků kapitalistických živlů,“ psalo se v jednom materiálu.
S tím, že reforma a také nastavení cen v maloobchodě se dotkne všech lidí, se počítalo automaticky. V listopadu 1952 přijalo vedení KSČ myšlenku měnové reformy za svou.
I ono si dokázalo spočítat, že pomocí tohoto kroku se stát velmi obohatí, ovšem na úkor vlastních obyvatel. Od začátku roku 1953 již byly zahájeny přípravy na tuto loupež. Vše probíhalo v součinnosti se SSSR, kde se mimo jiné tiskly nové peníze.
„Po celou dobu bylo rozhodování o základních otázkách soustředěno u soudruha presidenta Gottwalda,“ praví dobový dokument.
Ani smrt Stalina a Gottwalda v březnu 1953 přípravy na reformu nezastavila. Měla být provedena 31. 5. a 1. 6. 1953. Jejím základním principem bylo pevné připoutání československé koruny k sovětskému rublu.
Staré peníze byly nahrazeny novými vytištěnými v SSSR. Kurz byl pro většinu československých občanů šokující. Bylo možné si vyměnit nejvýše 300 Kč v poměru 5:1, což znamenalo, že za starých 300 korun člověk získal 60 korun nových.
Všechna ostatní hotovost nad 300 korun se mohla vyměnit v opravdu šíleném kurzu 50:1. Navíc některé skupiny obyvatelstva byly výrazně diskriminovány, například několik zbylých soukromých zemědělců, kteří odolávali vstupu do družstev.
Ti si mohli vyměnit veškeré peníze jen v kurzu 50:1. Nejvíce poškozeni byli lidé, kteří měli úspory v bankách. Výměna jejich peněz byla odstupňována podle výše úspor, čím byl vyšší vklad, tím větší byla ztráta.
Celkem komunistický stát svým občanům ukradl 14 000 000 000 korun, čímž na čas vyřešil své ekonomické obtíže.
Z počátku se zdálo, že komunistům jejich loupež projde bez většího ohlasu. Lidem teprve pomalu docházelo, co se vlastně stalo. V pondělí 1. června se však situace začala měnit. V centru Plzně nakonec demonstrovalo na 20 000 lidí.
Šlo o historicky první vystoupení proti komunismu v zemích pod moskevskou kuratelou. Důvodem demonstrací nebyly jen peníze, lidé zde provolávali slávu i prezidentu Masarykovi a volali po svobodných volbách.
Pobouření Plzeňané, mezi nimiž nebyli jen dělníci, ale lidé nejrůznějších povolání, dokázali ovládnout i městskou radnici a městský rozhlas. Z oken radnice letěly na dlažbu busty Gottwalda a Stalina.
Bylo však jasné, že mstivý režim nenechá celou akci projít bez povšimnutí. Ihned začala vlna zatýkání.
Jen v Plzní policie zatkla 650 lidí, v Ostravě 84, v celách státní bezpečnosti skončilo i 61 Pražanů. Prezident Zápotocký si nebral servítky: „Zde je boj a my se musíme soustředit na to, abychom ten boj vyhráli.
A jaké budou oběti, to nesmíme připustit. A že ten na druhé straně, který je také dělník, že bude zabit a podobně, no tak to, soudruzi, to bychom žádnou bitvu nevyhráli.“
