„Usekni mu ocas,“ radí Říman svému příteli, který si pořídil štěně. Věří totiž, že zkrácení oháňky pomůže proti vzteklině. Jenže muži je líto způsobovat tomu bezbrannému tvorečkovi bolest.
Už teď mu přirostl k srdci, a proto nedovolí, aby mu někdo zkřivil jediný chlup. Stejně si myslí, že jsou to všechno jenom pověry, na kterých není ani zrnko pravdy.
Zánik římské říše způsobil, že nemocní toulaví psi byli doslova postrachem Evropy. Z miláčků se tak rázem stali nepřátelé. Na počátku novověku se pak psi stali hračkou pro zábavu mocných.
1. Nejhorší chátra
Historická etapa: Římská říše
Období: 1. století př. n. l.–476 n. l.
Úloha psa: Jeho postavení se mění z uznávaného tvora na tuláka.
Zajímavost: Po pádu Římské říše se psi považují za nejhorší spodinu.
Kupírování psího ocasu propaguje římský statkář Lucius Moderatus Columella. Jakmile se pes dožije čtyřicátého dne života, je podle něj potřeba useknout štěněti ocas. Znovu už nenaroste a pes prý potom neonemocní obávanou vzteklinou.
Římský filozof Plinius starší (23–79) líčí příznaky vztekliny: „Šílenství psů je nebezpeční lidskému bytí, a to proto, že vyvolává hydrofobii (vzteklinu).
V tyto dny učiníme moudré opatření, mícháme-li psům do žrádla trus, ovšem trus drůbeží, nebo, pokud už nemoc vypukla, čmeřici (rostlina čemeřice).“ Pověst psů upadá úplně po pádu Římské říše roku 476 n. l., kdy je celá Evropa úplně naruby.
Po jejím území se potulují nejenom barbaři, ale také toulaví psi. Podle bídy, kterou zakoušeli, se od slova „canis“ odvozuje „canaile“ – chátra. Psi se tehdy považují za tu nejhorší spodinu.
2. Uctívaný chrt
Historická etapa: středověk
Období: 476–1492
Úloha psa: Stává se hlídačem majetku a pomocníkem na lovu.
Zajímavost: Objevují se i kulty uctívaných psů.
„To je pes? Já myslel, že je to nějaký světec,“ zatváří se zděšeně dominikánský mnich a inkvizitor Štěpán Bourbonský († kolem 1261). Dozvídá se o hrdinství jakéhosi Guineforta.
Vesničané z francouzské vsi Neuville nedaleko Lyonu mu vyprávějí příběh. V dávné době zde stával hrad, který vlastnil rytíř. Jeho ženě se narodil chlapec. Jednou jeho rodiče odešli z domu a dítě hlídal pouze pes-chrt.
Do místnosti prý ale vlezl had a mířil ke kolébce s malým synkem. Pes v tu chvíli nezaváhal, na hada se vrhl a zakousl ho. Čumák měl celý od hadovy krve, když se vrátili chlapcovi rodiče. Uviděli krev na psově mordě, a proto si mysleli, že dítě sežral.
Rytíř proto psa mečem zabil. Jakmile ale poznal svoji chybu, litoval jí. Nechal psa pohřbít a modlil se za něj. Vznikl kult psa Guineforta. Středověká církev ale pro podobné zázraky pochopení nemá, proto Štěpán Bourbonský zuří.
Nechá psí kostru exhumovat, poručí vykácet posvátný hájek vysazený kolem ní. Psí kosti i dřevo stromů nařizuje spálit. Kult psa ale nezničí.
3. Povyražení pro šlechtu
Historická etapa: počátky novověku
Období: 15.–19. století
Úloha psa: Získává stále významnější společenskou roli, pronikne i do pokoje a na obrazy.
Zajímavost: Objevují se psíci vyšlechtění pro zábavu urozených dam.
Malíři v 15.-19. století vytvářejí portréty významných šlechticů ve společnosti malého přítulného psíka vyšlechtěného pro zábavu svého pána. Okrasných psů je tehdy spousta a ve šlechtických kruzích je obrovskou módou nechat je ostříhat na lva:
„Chlupatá zůstává hlava s převislými oušky, hruď a hřbet až do poloviny těla, zbytek se stříhá dohola, jen na nohách zůstávají chlupaté „náramky“ a na konci zatočeného ocásku chocholka,“ popisuje střih současná autorka Helena Kholová.
Pejskové zdobí portréty namalované takovými mistry jako je Lucas Cranach (1472–1553) nebo Albrecht Dürer (1471–1528). Bezkonkurečně nejoblíbenější hračkou na obrazech je maltézský psík.
„Na rozdíl od pestrých punčoch a červených rukavic tehdejších parádníků lvíček hned tak z módy nevyšel,“ dodává Kholová.
