Mohlo by se zdát, že ve střední Evropě, v tom kraji plném širokých lánů a měst, se pořádný kus divoké přírody už nenalezne. Pravda, jsou tu třeba Tatry nebo Šumava, ale prales starý tisíce let? I tím se může tento region pochlubit.

Nachází se na hranicích Polska a Běloruska a rozlohou je dvakrát větší než zmíněné Tatry.

V době před 8000 lety byla téměř celá Evropa jedním neprostupným lesem.

Jeho zbytky je dodnes možné spatřit v Bělověžském pralese, který je zařazen do seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho rozloha činí 1 700 km2 čtverečních a krajina tohoto národního parku je převážně rovinatá, dosahuje maximálně do výšky 170 m nad mořem.

Až 96 % oblasti tvoří husté lesy. Převládají ty listnaté, ovšem o borovice, bílé jedle či smrky tu také není nouze. Králi místních lesů jsou však duby. Není nijak výjimečné, že obvod jejich kmene přesáhne 6 metrů a dorostou do výšky 40 metrů.

Nejsilnějším je dub zvaný Velký Mamamuši, jehož obvod činí 690 centimetrů. Slavný je také Jagelonský dub, pod kterým měl roku 1410 odpočívat Vladislav Jagellonský (1456 – 1516) před bitvou u Grunwaldu.

Ale symbolem Bělověžského pralesa není žádný z majestátních dubů, nýbrž největší suchozemský savec žijící na starém kontinentě zubr evropský (Bison Bonasus).

Živočich dlouhý 3 metry a vážící 1 tunu vzbuzuje respekt, ostatně v minulosti bylo zaznamenáno i několik útoků zubra na člověka.

V současné době se místními lesy toulá kolem 400 zubrů. Bělověžským pralesem se táhne hranice mezi Polskem a Běloruskem, která svou podobou v lecčems připomíná železnou oponu. A tak polští a běloruští zubři mohou na sebe nanejvýš jen smutně koukat přes plot.

To, že v Bělověžském pralese žije tolik zubrů, by se dalo považovat za zázrak.

Do začátku 20. století jejich počet kolísal mezi 200 až 1000. Králové a carové do Bělověžského pralesa necestovali často, takže i když byli zdatnými lovci, nemělo to na počet zubrů velký vliv.

Jenže přišla první světová válka a z bělověžského pralesa se stalo bojiště východní fronty. Stáda zubrů byla zdecimována a těsně po skončení války byl zastřelen poslední zubr. Území pralesa v té době patřilo Polsku, a to se rozhodlo zubra zachránit.

Byla zde vyhlášena přírodní rezervace a Polsko zakoupilo z evropských zoologických zahrad několik zubrů, kteří se měli stát základem nového divokého stáda.

Druhá světová válka tyto plány téměř zhatila. Poté, co si Stalin s Hitlerem Polsko v roce 1939 rozdělili, oblast obsadili Sověti.

Dva roky poté se pro změnu pralesem prohnal Wehrmacht a německý maršál Herman Göring (1893 – 1946), člověk posedlý lovem, zde plánoval vytvoření největšího loveckého revíru v Evropě.

Bělověžský prales se pro svou hustotu stal i útočištěm partyzánů. Dvakrát tudy prošla fronta. Je to neuvěřitelné, ale stádečko zubrů čítající na začátku války 16 zvířat všechny útrapy zvládlo.

V 50. letech 20. století byl program záchrany zubra obnoven a dosáhl dobrých výsledků. Ovšem nejen zubra lze v bělověžských hvozdech potkat. Žijí tu vlci, rysi, bobři nebo třeba tarpani, zpětným křížením vzkříšení divocí koně. Biologové zde napočítali 58 druhů savců a 250 druhů ptáků.