Dva kohouti na jednom smetišti jsou předzvěstí problémů. Na přelomu 30. a 40. let 19. století se pere francouzský a anglický vynálezce o slávu objevitele nového oboru – psaní světlem. Prvenství může připadnout jenom jednomu z nich…

Paříž roku 1845 nadchne kreslený vtip. Odehrává se v dražební síni před početným publikem. Vyvolávač ukazuje artefakt, který bude nabízet. Jeden ze zájemců se ptá: „Co je to vlastně na tom obraze? Nevidím nic než tmu.“ Vyvolávač odpoví:

„To je císař Suluk z Haiti zachycený daguerrotypem.“ Davy Pařížanů sice obléhají obchody optiků a každý chce zázračné zařízení, které samo kreslí obrázky, nový vynález se ale potýká s technickými problémy. Ačkoli malíř Louis Jacques Mande Daguerre (1787 – 1851) propaguje svůj postup vytvoření obrazu na měděné desce letákem už v roce 1838: „Lidé celého světa v něm naleznou nejpůvabnější zaměstnání, a ačkoliv se výsledek získá chemickým postupem, bude se tato snadná práce velmi líbit i dámám,“ nedaří se mu.

Teprve když se obrátí o pomoc na fyzika Dominiqua Francoise Jeana Araga (1786 – 1853), dostanou události spád. Arago se o objevu zmíní 7. ledna 1839 na zasedání francouzské Akademie věd.

Pozdě, ale přece

Zpráva se rozlétne ve vědeckých kruzích. Na druhé straně lamanšského průlivu způsobí neklidnou noc aristokratovi s mnoha zájmy. Henry William Fox Talbot (1800 –1877) pracuje na podobném nápadu, který nazval kalotypie.

Zatím všechno drží pod pokličkou, teď je ale nejvyšší čas vyrazit na veřejnost! Následující dny stráví horečnou činností a 31. ledna 1839 konečně podává zprávu o vynálezu Královské společnosti v Londýně. Francouzské akademii ohlašuje, že byl první. Marně.

Všichni už šílí z Daguerra. Talbot ale nabízí víc. Může zhotovit několik kopií. Jenže většině lidí té doby stačila jedna jediná… Nevadilo jim, že daguerrotypie se musí uchovávat jako svátost, aby se nepoškodila.

Spor skončí u soudu

Narozdíl od Daguerrovy měděné desky Angličanovi stačí obyčejný papír a umí provést i retuš. Není mu to ale nic platné. Jeho francouzský rival je úspěšnější. V čem udělal chybu? Svůj vynález si nechal patentovat a za jednu licenci požadoval 20 liber.

Daguerrovi přiznal francouzský král Ludvík Filip (1773 – 1850) doživotní penzi 6000 franků, on ale musel sahat do své vlastní kapsy, která nebyla bezedná. Prožívá velké zklamání. „Měl jsem být podnikavější.

Pouhé tři týdny a všechno je pryč,“ vyčítá si. Nemá šanci ani v rodné Anglii. Bohatí příznivci fotografie považují patent za překážku. Chtěli by fotografie nejraději zadarmo! Vždyť Daguerre přenechal svůj vynález státu, který ho poskytl celému lidstvu.

Vynálezci nechce nikdo platit a nešetří ho ani dobový tisk. Obviňují ho dokonce, že si přisvojil práci jiných! Pře končí u soudního dvora.

Čas mu dal za pravdu

Talbota sice uznají za objevitele fotografie, ale jeho patent roku 1854 zruší. Henrymu se zhroutila naděje. Prohraný spor odstonal. Slávu i peníze získal Francouz, který neváhal jít se svou kůží do světa. V Čechách jsme se o objevu dozvěděli rychle:

„K železným dráhám, k parním vozům a lodím, ku předení lnu na strojích připojil pan Daguerre svůj vynálezek čarodějného téměř malování,“ píše V. Staněk v časopise Česká včela 8. března 1839. Novinka se rozšířila i za oceán.

V Americe roku 1853 působilo 10 000 fotografů, kteří zhotovili za rok 3 miliony obrázků. Móda daguerrotypie ale brzy opadla a další rozvoj fotografie byl ve znamení Talbotova procesu na principu negativ – pozitiv.